Květen 2010

Pohledy

30. května 2010 v 11:30 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
.....aneb,hnědé oči vítězí,na demnou určitě..
Za ten den,jsem jednal s mnoha lidmi.Mnohokrát jsem se podíval lidem do očí.Je to něco tak silného,co vám řekne několik vět beze slov.Když sem se podíval jemu do očí,okamžitě jsem veděl,že je gay.Její pohled mi okamžitě prozradil,že se jí líbím.Oči tamté zase jasně ukazovali,jak moc jsem jí nesympatický.Čtu v pohledech lidí,je to jako jiný jazyk.Neverbální komunikace.Pohledy jsou různé.Jedny přáteslké,jiné nepřátelské,ale pro mě jsou nejdůležitější ty neutrální,hnědé oči.Je úplně jedno,kdo přede mnou stojí,kluk,holka,známy,neznámý,ale pohled mých modrých ,,toužících" očí do těch tajemných,magických,sexuálních hnědých očí mě vždycky rozseká.Nemůžu si pomoct. Když se oči setkají,většinou jedny hned uhnou,ale když oba pohledy setrvají,něco to znamená. Bohužel,každá strana si to může vyložit jinak.Ale stejně,hnědé oči.... (áááá...)

Noční seance

27. května 2010 v 18:04 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Byl jsem v koupelně.Díval jsem se do zrcadla.Pozoroval jsem se.Líbil jsem se sám sobě,byl jsem se sebou spokojený.Na chvilku mi přišlo,že je škoda,že nikam nefotím.Po chvilce jsem vzdychnul a zhasl.Šel jsem do zhasnutého obýváku.Byl večer,skoro noc.Nic jsem neviděl,jen dveře na balkon.Šel jsem jako omámený,jako kdyby mě něco táhlo.Neuvěřitelně lehce jsem zabral za kliku od balkónu.Vstoupil jsem.Cítil jsem čistě,klidně,uvolněně,dokonale.Jakobych se vznášel.Venku bylo po dešti,bylo slyšet jen kapání ze střech a stromů.Bylo vlhko,ale z neznámého důvodu jsem cítil vůni čerstvě upečených housek.Předemnou byl měsíc,úplněk.Romantické klišé,ale já tam prostě stál a hleděl na úplněk,bylo v tom něco silného.Život není o snech a kariéře,ale o tom,když se díváme na úplněk.

Byl jsem v Paříži

25. května 2010 v 11:11 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Vrátil jsem se včera,v noci.Zájezd do Paříže,zážitek na celý život.S prahou se to nedá srovnat.Vždycky jsem byl rád,že žiju v srdci Evropy,že je tu tolik památek,ale jakmile jsem poznal Paříž,Praha se pro mě stala buranovem.Výlet mi otevřel oči.Zjistil jsem,co jsem dávno věděl a ignoroval.Třeba to,jak moc je těžké zůstat sám sebou.Pomluvy,drby,urážky.Když o tom tak zpětně přemýšlím,měl jsem reagovat jinak.Být zlejší,uvést věci na pravou míru,né se jen usmát a být slepý.Jsem zase o něco chytřější,unavenější a zkušenější.Zjistil jsem,že někteří žijí mé sny.Trochu mi spadl hřebínek,ikdyž bych do Paříže zapadl skvěle.Ve Francii obecně si lidé doslova užívají života,nikam nepospíchají,jsou společenští.U nás se od ,,Slunce seno.." nic nezměnilo.Sice už nejsme tak tlustí a neděláme v kravíně,ale pořád jsme stejně závistiví a prahneme po západním světě,přestože nadáváme na televizní pořady typu VyVolení nebo Superstar ,někteří z nás zůstávají u fotbalu a piva.Rozrůznili jsme se,jsme více bezohlední a sobečtí.
Prostě jsem si uvědomil,jak je na tom náš národ.Opět sem si připoměl to,jak mě berou ostatní a taky přišel na to,že ikdyž jsem se změnil do stavu,který mě dělá šťastným ,tak všude kolem vidím,že můžu být ještě více šťastnější.Ve škole dokážu mít jedničky,dokážu si vydělat peníze,ale v rovině vztahů a kamarádství mám stále velké mezery.Dospívám.

Zamračený obličej

24. května 2010 v 17:34 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Ten příběh je stále stejný.
Nahoru,dolu.Cílevědomost,zbabělství.Jednička,pětka.Krása,akné.Cíl,trapas.
Momentálně prožívám spíš to horší období.Leden a duben,ty se povedli,ale květen je spíš horší měsíc,nejen kvůli počasí.Uvědomil jsem si,že někteří se se mnou baví jen ze zoufalosti.Za to u lidí,u kterých jsem po kamrádství toužil,tak jsem zjistil,že mě mají opravdu rádi,jenže nějak mě to nezajímá.
Na jednu stranu bych chtěl dát všechno do kupy,všechno zvládnout,užívat si.Na druhou stranu mám chuť zmizet,nic nedělat,nechodit do školy a tak,jenže bohužel je to to jediné co mám-umím.
Potřebuju nějakej dobrej film,něco čím se odreáguju.

Upřímný výkřik

17. května 2010 v 20:50 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nové prostředí.Vstoupil jsem do nového kolektivu,kde mě mají lidé rádi,ale někteří mě moc nemusí,nějak jsem to neřešil,nemusí mě mít přece každý,ale podvědomě jsem veděl co si o mě myslí.V tom novém kolektivu jsem si našel kamarádku,která se baví i s těmi,které moc nemusím.Je to skvělé,dnes jsem se totiž dozvěděl,že se včera řešila má osoba a s ní i má orientace a to proč mě někteří nemusí je na světě;měli pochyby o tom jestli jsem na holky.Kamarádka vyparávěla,jak mě obhajovala,jak vše uvedla na pravou míru,za což ji děkuji,ale tento fakt a celá ona mě najednou ani trochu nezajímali.Byl jsem v šoku,navenek jsem se usmál a choval normálně,uvnitř katastrofa.Člověka to prostě moc nepotěší,ale přesto že to byla taková prkotina překvapilo mě to,najednou jsem měl pocit,že mám z toho kolektivu odejít,najednou jsem nechtěl ani s nikým mluvit.Pak přijdu domů a na facu vidoe od ,,krásného" člověka,se kterým to mohlo vyjít,já se ale choval jako debil,takže smůla.Připomělo mi to všechno,co jsem ztratil,ale zárověň nikdy neměl.A jako třešnička na dortu zpráva od opravdového kámoše,kterých mám vlastně tak málo.Potěšilo mě to.Chtělo se mi brečet,ale nšelo to,chtěl jsem udělat vyjímku,propustit emoce,ale nechtěly..

Všechno,i já jsem se změnil,ale problémy zůstaly.Proč?

Začal jsem být šťastný ve chvíli,kdy jsem přestal vnímat realitu.

Proč je tak šíleně těžké být sám sebou.

Někdy lituju toho,že nejsem hloupý a jednoduchý,že neposlouchám hip-hop a nesleduju fotbal.

Problém jako výhoda

13. května 2010 v 7:23 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Je to už dávno,co jsem přestal brát problémy jako problémy.Začal jsem je brát jako výzvy a stavit se jim čelem.Jenže včera se těch problémů a nepříjemností sešlo tolik,že Vám i sám sobě musím přiznat,jak moc jsem se namýchnul.Přesto jsem začal vše řešit a taky se mi skoro povedlo problémy vyřešit,ale...Když se vám rozbije to,co nejvíc potřebujete,když zjistíte,že všechny peníze,které jste roky šetřily jsou fuč,když zjistíte,že zítra píšete nečekanou písemku,když se vám něco nepovede a ještě k tomu jsou všichni kolem nervózní,tak se to prostě ustát nedá.Po dlouhé době den blbec.Donutil mě zapochybovat o tom jaký jsem.Dříve jsem byl z každého problému na infarkt,teď jsem pokročil a problémy řeším,často je i vyřeším,přesto bych si přál,abych je v budoucnu řešil s nadhledem a úsměvem.Nakonec mám vlastně dobrou náladu,nesmím se nezmínit o Zoufalých manželkách,které jsem viděl na netu a taky o Džungli rtěnek,která včera šla na Primě.Oba seriály mi zvedly náladu.Na oba seriály jsem slyšel už mnoho kritik,mě se ale pořád líbí,řeší se tam práce,vztahy,kamarádství a to je přece pro nás všechny důležité,nebo ne?


Časně ráno

11. května 2010 v 8:41 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Jako dospělý.Chodím do práce,po práci domů,vykoupu se a jdu spát.Měl bych se učit,na konci května píšem písemky,já ale radši píšu na blog.Vzpomínám a sním.Dnes i včera se mi zdál sen.Celému dni to pak vždy dodá takovou zastíněnou atmosféru.Jaro utíká,já ani nevím jak je to možné.Upřímně jsem nečekal,že bude takhle ošklivo.Nesutále myslím na peníze,kolik jich mám,budu mít a kolik jsem jich měl.Nakapuju,přestože vím,jakou cenu peníze mají.Rozhodl jsem se,že jí chci.Možná se ke mě nehodí,možná je hrozná a vůbec to nevyjde,ale alespoň mám plán,chci jí.Pořád mě trápí myšlenka na budoucnost a mé povolání.Stále něco řeším.Cítím se unavený vyrovnaně utrápený,jako Meredith z chirurgů.Ani nevím jestli se na kámoše těším.Myslím na ně,myslí oni na mě?To by mě vážně zajímalo...

Světlé myšlenky

8. května 2010 v 15:00 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Světlo.Štěstí.Úsměv.Léto.Taková má současná kultura.Strašně rád bych chodil po světě a rozdával štěstí,ale proč to vlastně nedělám?Možná proto,že jsem příliš zahleděný do sebe.
Proč mám dobrou náladu až po poledni?Proč,ráno jsem jak morous a večer...:D
Proč mám úchylné myšlenky?Když se mi někdo líbí,hned přemýšlím,jak by jsme spolu vypadali v posteli...a upřímně do téhle nadreality chodím rád..
Po prvním rande myslím na svatbu...a taky na to,jak se budou jmenovat naše děti..
Když se mám jít bavit,přemýšlím o tom,jak moc se ztrapním...
Dnes se mi zdál sen,jak zabíjím svého už mrtvého dědu..Proč?
Nejsem rád za lichotivé komentáře,ale za ty,které vyjadřují pochopení a nějaký názor...
Proč mám potřebu všechny kolem vylepšovat a kritizovat,kdo řekl,že já mám pravdu...
Proč jsem tak plachý a stydlivý,když se sám sobě jevím jako..jako co vlastně?
Někdo si myslí,že jsem namyšlený,mám pocit,že mám zdravé sebevědomí,které chi rozdávat jako letáky....jenže o letáky lidé často nestojí..

Recept na štěstí

6. května 2010 v 13:03 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
  • 1x blog
  • 3 špetky sebevědomí
  • několik dobrých přátel
  • pár pořádných cílů
  • trocha skromnosti
  • vše zapečeme a podáváme s úsměvem
Jsem šťastný.Lidé si o mě myslí různé věci.Venku je ošklivo.Včera jsem dostal špatnou známku z fyziku.Přesto se teď směju a cítím se tak šťastný,chi tančit,létat,skákat...jsem šťastný

A nějaký recept?Dělěj to to potřebujete,ne to co chcete.Musíte poslouchat sami sebe a za žádnou cenu se nesmíte srovnávat s ostatními,vy jste jen vy a ne nikdo jiný !
Poslouchejte to,na co máte zrovna náladu.Buďte k lidem upřímní,tvrdě upřímní.Když je vám někdo sympatický,neváhejte a usmívejte se,dělejte laskavosti.Když vás někdo štve,seberte všechnu svou sílu a postavte se nepřátelům.Když se Vám někdo líbí,nesmíte to brát ze začátku vážně,postupně a opatrně našlapujte,všechno pak vyjde.Sebereflektujte.Zvolte si svůj styl a zárověň buďte sami sebou.Je jedno jestli to ve vaší empétrojce je punk,pop,rock,emo,hip-hop nebo oldies,tolerujte i ostatní.Naslouchejte sami sebou.
Buďte šťastný,naučte se žít v dneší (zlé a povrchní) době.Znej svoje chyby,získáš i sebevědomí!

Je to trochu přihřátej

5. května 2010 v 17:37 | pan Nedostižný



Ano,to jsou slova,která prohlásila jedenáctiletá dívka,která mě viděla pět minut. Samozřejmě vím,že to nic neznamená,že názor takového ,,mláděte" nemá absolutně žádnou váhu,přesto to ve mě zůstalo a teď o tom musím napsat.Co si o mě asi myslí ti,kteřím je o něco víc?Navíc abcolutně nechápu,z čeho ta dívenka tak usuzovala,řekl jsem jen ahoj...Byla to trochu složitější situace,říkal jsem toho víc,ale nic důležitého,nic přihřátého.Víte lítám si tou Prahou s frňákem nahoře,myslím na budoucnost,vzpomínám na kámoše a připravuju naše společné akce,učím se do školy,žiju svůj spořádaný život,když v tom se objeví nějaký ten nepochopitelný názor někoho,kdo se v mém životě nachomýtne úplně náhodou.Je potřeba se občas zastavit a zamyslet se,pustit si smutnou hudbu,přemýšlet....

chodí si světem,všude se usmívá
uvnitř tvrdě bojuje,stále dospívá
ví o svých chybách v kterých se vyžívá
svých emocí jen využívá
jde radši špínu smazávat
než chybu přiznávat
problémy nemá,on si je nepřipouští
řádně se chová,blázní jen na hřišti

Vracím se k sobě samému

5. května 2010 v 7:12 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Minulý článek byl pro mě celkem nedůležitý,přesto jsem rád za tu spoustu komentářů a názorů,které jsem dostal.Čas od času si vyberu nějaké téma na psaní,ale je to vyjímka.Raději píšu o sobě,pomáhá mi to,vždyť to všichni znáte.

Nejen rychlý příchod jara,ale další události,které se tak rychle blíží mi připomínají,jak moc čas letí.Jak jsem se zase trochu změnil a někam posunul.Když jsem se dozvěděl o svých chybách,zvedlo mi to sebevědomí.Ale když jsem se smířil s chybami mých kamarádů,to co k nim cítím je teď mnohem silnější.Už mnohokrát jsem psal o věcech,které mi na mých kamarádech vadily,ale....ALE.....Čas všechno spraví.Nejen,že se navzájem ovlivňujem a tak ty některé věci pomalu sami od sebe odstraňujeme,rosteme,dospíváme,měníme se,ale taky jsem se s jejich chybami naučil žít,vnímat je,tolerovat je a přesto je mám stále rád,možná ještě o něco víc.Dřív jsem si nepřipouštěl k tělu hodně věcí i lidí,bál jsem se,že tak budu zranitělnější,ale potlačil jsem svůj charakter.Jako malý jsem byl citlivý a emotivní,bránilo mi to v hodně věcech,vadilo mi to a tak jsem se skrz rannou pubertou naučil své emoce a nálady ovlivňovat,učil jsem se lhát,přetvařovat a další (zlé) pro mě důležité věci,které se vám v životě budou určitě hodit.Tím vším jsem si prošel a teď,po tom všem se zase vracím ke svému původnímu já,mnohem silnější,sebevědomější a zkušenější.Puberta je jako výlet někam do neznáma.Je mi sice teprv sedmnáct a k dospělosti mám daleko,má pubertální cesta zdaleka nekončí,ale co se týče mého chování,snažím se být sám sebou,navzdory tomu,co mě celý život ovlivňovalo.