Duben 2010

Myšlenka na rustikálnost

29. dubna 2010 v 19:04 | pan Nedostižný |  osobité postoje

Praha versus Venkov

Nevím do jaké skupiny lidí bych se zařadil,jestli mezi ty,co nedají na město dopustit,nebo ty,kteří zbožňují venkov.Já sám jsem se narodil v Praze.Čím jsem starší,tím víc mě zaráží jak moc se liší život na venkově a tady.To,co je pro mne samozřejmostí je pro jiné zázrak a naopak.Přestože žiju ve měste rád jezdím na venkov.Je tam tolik důležitá a krásná příroda,klid a pohoda.Jezdím se na chatu odreagovat,ale nedokážu si představit tam žít celý svůj život.
Na životě ve vesnici by mi nejvíc vadilo,že ať bych dělal cokoli,každý by o tom věděl.Tady v Praze se vám stane tak jednou za týden,když někoho známého potkáte v metru,nebo na zastávce,na vesnici,znáte všechny. Ta intimita,diskrétnost,svoboda,to jsou autributy města,které venkov nezná.
Na životě ve vesnici by se mi asi líbilo mít bazén hned u domu,spousta těch zvířat a určitě ty návštěvy,grilovačky atd.Ve městě se bavíme discotékama,čajkama,kavárnama ale přijde mi,že na venkově chodí lidé i k sobě domů.NECHCI ŘÍCT,ŽE NA VENKOVĚ NEMAJÍ DISCOTÉKY,ale lidi jsou si tam přece jen blíž a tak radši než do mekáče jdou spíš k sobě domů,to je jen můj dojem,má možná vysněná představa venkova.
Když občas přijedu na nějakou vesnici,tak mám pocit,jako čistokrevný pražák,prezentovat své město co nejlépe.Bohužel venkovani ,jakmile spatří ,,vetřelce" ,začínají se chovat přehnaně konzervativně,okamžitě nás mají za namyšlené debílky a většinou si za to od nás získají ,a to právem, označení ,,burani" . Jsou ale i takové případy,kdy mě jako citlivého a chytrého kluka (víceméně :D ) tito lidé oslní svou dobrotivostí,pohostiností a vřelostí.Lídé na venkově mě neuvěřitelně přitahují :D nevím proč,kdykoli s někým takovým mluvím,tak ty rozhovory jsou pro mě tak intimní a osobní,že mám pocit,že jsem našel životní lásku.
Život v Praze je velmi konkurenčí,různorodý,bezcitný a drahý.Přesto jsem rád,že tu žiju,protože mi to dává mnoho možností a zkušeností.Ne,že by byl venkov hračka,ale pro venkovana bude vždycky těžší adaptovat se v Praze,než mě na venkově,jelikož vím,že když přijdu na venkov,musím odhodit své ,,pražské" já a chovat maximálně přirozeně.........

Polojasno

27. dubna 2010 v 19:26 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Jsou dny (jako včera) kdy se prostě učit nemůžu a jsou dny (jako dnes) kdy to jde,proto jsem neváhal a využil svého rozpoložení.
Myšlenky na ní zrujnovala skutečnost,že ji ani trochu neznám a náhoda,na kterou jsem spoléhal mi moc nehraje do karet.Myšlenky na vejšku jsou uspokojeny,budu studovat famu a psychologii zárověň,nechci jen teoreticky vymýšlet,která povolání budou dobře placená až já vyjdu vejšku,je důležité,abych studoval to,co mě opravdu baví,snad mi to bude i něco vynášet.Myšlenky na přátelství jsou velmi rozkolísané,ona se chová tak strašně namyšleně,druhá zase příliš střeleně,on je on a tamten je daleko.
Co se týče mého snažení být ve všem dokonalý,dávno jsem si uvědomil,jak zbytečné a šíleně vyčerpávající to je.Ve škole teď bohužel očekávám vlnu těch horších známek,ale myslím,že to ustojím,ne jako minule.
jde to..

Den s vůní ředidla

22. dubna 2010 v 16:39 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
Bylo ráno.Vstával jsem jako vždy,ale do školy jsem nešel,měli jsme volno.Automaticky jsem vytáh psa na procházku,ale když jsem zpoza rohu paneláku viděl,jak policista zatýká pani,která po svém čtyřnohém příteli nesebrala exkrementy,nasadil jsem zpátečku.Volal jsem na naši Tlapku,která mě běžně poslouchá,ale teď musela mít zrovna vyjímku.Když jsem se přiznal,že jsem lhal, když jsem včera mluvil o tom,že nám došli piškoty,tak mě poslechla,jako kdyby mi rozuměla.Pes tedy nebyl úplně vyvenčen,ale já se nemohl zdžovat musel jsem na autobus,který mi jel přesně v 7:15 .Byl jsem na zastávce,hodinky ukazovaly 7:17 .Nemohl jsem dále čekat,naštěstí se objevil bus.Kvůli zpoždění jsem na řidiče přijíždějícího autobusu hodil pohled alá ,,seš tu pozdě debile!" .Doufám,že jsem byl dostatčně odporný a že už víckrát neudělá chybu,štvě mě nespolehlivost.Na metro jsem dojel akorát,ale jelikož jsem si vzpoměl na to,jak musím u řidiče platit ten směšný poplatek 10 ,- hledal jsem krám,kde bych narychlo rozmněnilt pětistovku.Vybral jsem si pekařství,ale na rychlo to nebylo,vybíral jsem si dlouho.Prodavačka vidící další tři zákazníky na mě rychle,udýchaně a drze plivla něco jako: ,,Co si dáš?"Najednou ze mě vypadlo :,,Dva sýrové rohlíky,prosím."S rohlíkama a drobákama jsem si to ládoval k zastávce,když najednou vidím,že na té zastávce je už skoro plný bus,můj bus.Rozběhl jsem se pes za kostí,autobus jsem stihl,díky bohu.Přijel jsem na to známé buranské místo,deset minut od Prahy.Překvapilo mě,jak málo je naše zahrada zarostlá.Neváhal jsem a začal sekat trávník.Měl jsem dobrý pocit.Slunce tak hezky svítilo,zima ani nebyla,bylo mi fajn.Poté jsem na zahradě ještě páli starou kadibtku.Z domova jsem si přinesl ředidlo,které tak odporně smdrí.Rozdělal jsem tedy oheň a začal pálit dřeva,prkno neprkno.Najednou jsem se zastvail a podíval se.Předemnou byl obrovský asi metr vysoký kotel,který byl plný rozžhavenými špakly dřeva a šlehal plameny vysoko do vzduchu.V tu chvíli mi hlavou prolítla myšlenka na to,komu odkážu své ryfle a jak to bude vypadat v televizních novinách:
,,Něšťastná náhoda se stala dnes nedaleko Prahy,sedmnáctiletý chlapec se zde OMYLEM upálil.Nehodu vyšetřují policitsé... "
Vzal jsem tedy konev a zbytek pálení hlídal oheň.Spálil jsem vše,nic nechytlo.Byl jsem ale spocený jako prase,lilo ze mě a k tomu všemu to slunce.Nakonec jsem unavený a ztrmácený ve slunečních brýlích přišel na zastávku.Ani jsem nemohl uvěřit,že to mám za sebou.Záda mě bolely,nohy taky.Celou cestu jsem si nic nečet a že jsem měl co.V metru jsem najednou pocítil ono ředilo,ale bylo mi blbé mězi důchodci,mladíky v hopperském,pány s kufříkama a dalšíma typickýma pražákama rozdělávat ředidlo.Když už jsem jel domů výtahem podíval jsem se do zrcadla,které v něm máme od poslední rekonstrukce za čtvrt milionu.I přes ty brýle jsem vykulil oči a spatřil přímo uprostřed tváře dlouhý škrábanec.Ani mi to nějak nevadí,ale každý se na to bude ptát,hned jsem si vymýšelel, jakou historkou budu tentokrát lhát. Doma jsem pak vybalil ředilo,od kterého mi smrdí všechny věci.Ani nevíte jak se těším do vany.
A má rada:

,,Když ředidlo smrdí,

pořádne si prdni,

nikdo to pak nepozná,

budou tě mít za blázna "


Vysněný duben

21. dubna 2010 v 20:37 | pan Nedostižný |  zběhle iritující

Zase na koni.Fajn nálada.Dříve jsem plánoval povrchnosti,teď jsem plánoval události a i to kupodivu prochází.Je to teprve nedávno co byl leden a já za zasněženým oknem snil o krásném hřejivém dubnu.Přemýšlel jsem s kým budu trávit volné chvilky,s kým budu utrácet peníze s brigády a s kým si prostě budu užívat jaro.Předevčírem,včera i dnes jsem měl po škole velmi nabitý program.Asi není důležité,co bylo na programu,ale program byl a to je to hlavní.Chtěl jsem,abych se nenudil,nenudím se,mám co jsem si vysnil,jsem šťatsný. (klišé?!)

Přesto se tu objevila jedna velmi kuriózní věc.Jsem šťastný a chtěl bych to sdílet i s ostatními a momentálně znám jednu,které bych to štěstí dát chtěl-mohl.Znám ji jen přes blog,přesto vím jak vypadá.Neznám ji osobně,přesto bych jí chtěl poznat.Jak to udělat?Máte někdo nějaký nápad.Je tak plachá a introvertní,že je velmi těžké se k ní přiblížit,navíc,když jdu po chodbě je vždycky v hloučku s kamarádkama....Strašně lituju toho,když sme oba stáli u nástěnky s rospisem divadel a já ji nic neřek,ikdyž co jí říct ?! : ,,Čau,čtu tvůj blog,chci tě víc poznat nechceš jít do kina? "
Jak byste reagovali vy? POMOC !

POD MRAKEM

15. dubna 2010 v 17:24 | pan Nedostižný |  vyvozené závěry
  • Znevórzňuje mě,když potkám starého přítele,nevím jestli si pamatuje všechno,co já.
  • Je zataženo,ale já věřím v krásné jaro.
  • Jsem jiný než ostatní,ale věřím v sám sebe.
  • Věřím ....
Poslední dobou jsem v pohodě,vyrovnaný.Je to tím,že své myšlenky ubírám cestou nedůležitých detailů. Soustředím se na svůj úsměv,na to,v co věřím,na své názory a také na své chovaní.Občas mám také záchvat budoucnosti,kdy zdlouhavě a většinou bez závěru přemýšlím o svém budoucím povolání,o vysoké škole a o jiných věcěch spojených s mými vyhlídkami.Pokaždé,když pocítím jemné vybrace značící přicházející emoci,snažím se zaměřit na detaily,abych necítil tu tíhu mého života a starosti s ním spojené.Utíkám do svého nepřirozeného purytánského života,kterýje pro můj věk (17) tak netypický.Přes všechny tyhle věci,které většině z vás musí připadat šíleně jsem velice spokojený.Splnil jsem si totiž SVOU životní potřebu.Schválně jsem to zvýraznil,jelikož každý má jiné potřeby.Ta má je v tom,že potřebuju mít kolem sebe pár lidí ,kteří mi budou velmi blízcí,kterým věřím a s kterými probírám své (ne)všednosti.Strašně jsem chtěl být jako většina lidí,poslouchat metal nebo hip-hop,mít rád kalby a vodnici,školou jen proplouvat a mít každý měsíc jinou holku.Tomuhle ,,ozákovskému" neoriginálnímu a nesmyslnému životu jsem přičichl,jsem rád za tu zkušenost ,protože teď můžu hrdě prohlásit,že jsem jiný a že mi tenhle styl nevyhovuje.Nakonec jsem se jakoby uzavřel a velmi zcitlivěl.Například poslední dobou jsem se strašně zaměřil na našeho psa.Prostě jí miluju (nikdy bych to tak neřek,ale nejvíc to vystihuje to,co k ní cítím) zná mě dlouho,poslouchá mě,rozumíme si a ikdyž neumí mluvit z jejích očí se dá číst jak z knihy.Je pro mě také velmi důležitá.I na rodiče se najednou dívám z jiného úhlu,už nevidím jenom chyby.Je to asi tím,jak jsem začal poslouchat sám sebe,tak jsem se začal také znovu objevovat.Já už dávno vím,kdo jsem,ale dlouho jsem se měnil,ale citlivost,tam někde zůstala a teď jde zase na povrch.

Neskutečně skutečné

14. dubna 2010 v 9:10 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Seděl jsem tam,ve svém typickém outfitu,v typické póze a s typickými řečmi jsem byl sám sebou.Všude kolem bylo mnoho cizích mladých lidí,kteří mě sledovali,všímali si mě.Já je ignoroval.Na proti seděli kamarádky a on,ten neznámý,kterého jsem právě poznal.Obyčejně se o nové lidi velmi zajímám,spíše pozoruji jejich chování,tentokrát bylo vše jinak.Byl jsem jako ta Matějská,která přijede do města a kadžý ji chce vyzkoušet.Měl jsem ze sebe radost.Připadal jsem si tak,jak to říct,tak uvolněně,přitom jsem byl v cizím prostředí.
K minulému článku jsem dostal komentáře typu: ,,Sny jsou krásné,ale jejich realizace pokulhává... " .Možná to bude znít namyšleně,nebo příliš sebevědomě,ale u mě v životě,to je se sny jinak.Já schválně sním ,,skromně" abych si sny mohl opravdu uskutečnit a už jsem si jich pár opravdu vysnil.Je to úžasný pocit,kdy o sobě klidně můžete prohlásit,že jste šťastní,ale má to jeden háček,člověk už nemá pro co žít,nemá další cíl,další sen.Snít je krásná věc,realizace je těžká,náročná a nakonec si sen splnit je něco úžasného,ale každý by jsme měli mít v záloze ještě nějaký záložný sen,kdyby se nám náhodou povedlo si ten hlavní sen splnit.

Zasnění mi zvedlo náladu

11. dubna 2010 v 14:14 | pan Nedostižný |  zběhle iritující
Včerejšek byl fajn.Tolik krásných lidí,chtěl jsem se vyspat se všemi.Dnes nebudu rozebírat svou (ne)dokonalost, to bych si měl nechat na dospělost, teď jsem přece v pubertě .Jsme vážně fajn kolektiv.Nepatřím k těm,kteří znají všechny,přeto mě to tam baví,zvláště,když při nějakém sporu,stojí většina lidí za mnou.Že by opravdoví kamarádi?Jsme taková velká rodina,různých věkových kategorií,různých povah i různých národností,přesto se na sebe usmíváme.Vidíte?Lidi,to je to,co mi zaručeně zvedne náladu,ikdyž záleží o kom mluvím.Ve škole to je takové..ani nevím jak bych to řekl.Ona je magor.On vlastně není kámoš.Ona je příliš nad věcí a nic k ní necítím.Tamta mnou opovrhuje a ta co příjde je neupřímná.Poslední dobou hodně váhám jestli s těmahlema mám slavit své narozky,na druhou stranu lepší něco než nic.Mám je rád,ale tak strašně mi zevšednili.

Dnešní sen?Pane bože.Nic snad nebylo tak krásný.Rozuměli jsme si po dvou minutách a už jsme se líbali.Tu tvář bych dokázal i namalovat,byla perfektní,pro mě určitě.Je to to nejlepší,když se vám zdá vysněný sen.Přesto je to jen sen,realizace je velmi těžká.Lidi,to byl tak krásnej sen...


Odlehčení

8. dubna 2010 v 15:19 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Potřebuju ho.To odlehčení.Strašně jsem se začal snažit ve všem co dělám.Je jedno jestli jdu po ulici,nebo píšu test,hovořím s rodiči,či píšu blog,vše mucí být do posledního puntíku skvělé.Není špatné takhle žít,člověk zapomene na starosti,přestane se srovnávat s ostatními,žije sám pro sebe,ale o to větší je těžší,když přijde rána z venčí,jako dnes.Hloupá známka.Vlastně není tak strašná,pár těch trojek mám,ale má reakce,můj postoj,mé vnitřní pohnutky ?! Byl jsem sám ze sebe v šoku.Nějak sem to nemohl překousnout,hlavně proto,že jsem si byl téměř jistý jedničkou.Ale co,zklamání ze známky pominulo,ale zklamání ze sebe samého tu je stále.Nevěděl jsem jestli pocity maskovat,řešit je s kamarádama,nebo je v sobě udusit.Nakonec jsem působil,jako nevyrovnaná egoistická pipka.Nechci,aby se tohle někdy opakovalo a tak si musím vzít ponaučení a příště si tak nefandit.

Protichůdné sentimenty
Žít jako ostatní,jít na ekonomku,nebo být sám sebou s hrstkou přátel a jít studovat psychologii.Být pan dokonalý,házet pohledy vyrovnaného unaveného člověka,nebo si puberťácky užívat,hledat kámoše a chodit pařit?

Jsem vážně někdo jiný,nebo jsem tam,kde jsem byl,akorát se dívám jinam?

vzhled o.7

8. dubna 2010 v 15:03 | pan Nedostižný |  vzhledy consummate



  • Pompeo Spring 2010
  • Barvy:šedivá,bílá
  • Styl:vdušný,jemný
  • Význam:Změna počasí mě donutila ke změně designu.Má vyjadřovat radost ze života,no prostě jaro ;-)

Zpívat život

3. dubna 2010 v 9:17 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Jakobych se na sebe dívál z povzdálí a sledoval tu pouť životem mladého pana Nedostižného.Lidé a události se rytmicky opakují a vy si připadáte jako v písničce.Občas přijde nabušený refrém,jindy melancholická sloka,ale stále je to ten samý žánr,ale kdo ví,kdy tato písnička skončí.Možná záleží jen na nás,jak dlouho vydržíme hrát tu naši píseň.
Psal jsem už mnohorkát o tom,jak kličkuju mezi ,,dokonalostí" a jarní únavou.Psal jsem už mnohokrát o tom,jak moc jsem se změnil.Ale nikdy jsem nepsal o tom,jak mi přítomnost připomíná minulost.Zítra pojedem s rodiči snad po roce a půl na chatu všichni společně.Když jsem byl malý,podnikali jsme takovéhle akce častěji.Jenže naše způsoby života se změnily a já bývám v práci,táta na rybách a mamka chatuje na počítači.Hodně lidí v mém věku by za to bylo rádo,jenže já se na to těším,jak malý dítě.
Stále dospívám,stále se chci posouvat před,přitom nenápadně dělám kroky zpět.Chtěl sem mít spoustu kamarádů,kalit jako blázen,hulit všechno co se dá a když jsem to zkusil a zjistil jsem že chovat se ,,puberťácky" je pro mě příliš hloupé-nedokonalé-možná i ponižující-trapné nechal jsem toho a vrátil se zpět ke svému já,vyrovnaný a šťastný za to,jaký jsem.Přesto je mi teprv sedmnáct a trend je,že lidé se chovají ,,puberťácky" někdy až třeba do konce života.Já sám sem si to zatrh už teď,jakobych byl dospělý,ale to zdánlivě nejsem.Mám tedy pubertu za sebou?Blbost,možná ,,pubertlní důchod" je to správné označení,je to valstně jedno jak tomu říkat,ale mám někdy pocit,jakoby puberta nebyla pro mě.

K minulému článku.Co se týče kamarádů,uvědomil jsem si,že oni se nezměnily,to já sem se poslední týden choval jako kretén,nebyl jsem nad věcí a vtípky jsem si začal brát osobně.Když o mě někdo zapochiboval,zbořil se mi svět.Urážel jsem se a byl arogantní.Fuj,ani nevíte jak špatně se to píše,ale už vím,co bylo špatně a to je dobře .