Olymp, karma a sebevědomí

Včera v 19:36 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Už ani nevím komu jsem zase vysvětloval svou životní filozofii, totiž to, že jsme to, co si myslíme. Nevím s kým jsem byl venku a při jaké příležitosti jsem to říkal, ale častokrát jsem si představoval, jak získávám nějaké ocenění, jak stojím u mikrofonu a mluvím ke stovkám lidí. No a protože jsem si to myslel, tak se to také stalo. Nečekaně, neplánovaně. Cenu získali Google, ZOOT, Vodafone a já.

Tento týden ale začal trochu jinak. Po dlouhé době jsem se viděl s Designérem a protože jsem už nechtěl znovu začít ráno, kdy nemám umyté zuby a nosím triko ze včerejška, lítám ráno po centru, abych si koupil nové triko, jdu do práce o dvě hodiny dříve, abych se umyl v umyvadle... ne tohle jsem zažít nechtěl, proto jsem šel vybaven věcmi na převlečení a zubním kartáčkem. Jenže když si něco do detailu plánujete, vetišnou se to tak nestane.

A tak jdeme do nové galerie a užíváme si pozornosti, ale i zastřené pravdy toho odkud jsme a kde pracujeme. Není nic hezčího než se hýčkat konkurencí a potkávat známé. Je to moc milé, zapadá slunce. Jím, pije. A tak se mezi polštáři, vínem a úsměvy objeví: "Někoho jsem potkal...". Ano, zase ten moment, kdy mám pocit, že mě někdo natáčí, že je můj život jedna velká reality show a všishni sledují, zda tohle dám. To, když si v mé hlavě utvořil Designér spojistost s vášnivou nocí, s pojmem friends with benefist, s příjemnými chvilkami, které končí v posteli. No a právě tohle spojení asociací v mé hlavě narazilo do zdi v okamžiku, kdy mi řekl, že někoho má, že je poblázněn a mě v tu chvíli bylo jasné, že se už neuvidíme. Tohle nebyl žádný rozchod. On, umělecká a opatrná duše, se mi mile a kamarádsky svěřoval. Byl to vlastně velký výraz důvěry, ale mě šlo o to, že už spolu nebudem spát. Nevím proč.

Kamarád se mi svěřil, ale pro mě to byl konec jedné kapitoly. Konec desingérského jara 2017. Posunul mě, inspiroval a na mnohé upozornil. Upozornil i na to, co už ti starší kamarádi přechází. Nějak jsem to překousl, dokonce i to, že jeho nový objev znám a jeho Instagram mi to bude každý den připomínat. Spal jsem u něj. Tak trochu na truc. Když už jsem měl ten kartáček. Těsně před usnutím jsem se rozbrečel.

Karma ale funguje. Zatímco ten den ráno mi napsali ze zahraničí, že mě přijímají, večer byl z mé strany katastrofou. V práci je toho strašně moc, nějak cítím, že útěk do zahraničí přichází vhod, ale čtrvteční večer to vše změnil. Dozvěděli se to naprosto všichni. Z odstupem, z pohledu zvenčí, to musí vypadat šíleně. Konstruovaná realita vypadá, že se mi strašně daří. Možná tomu tak je. Já ale jakobych stále zažíval vstávání z vlastní postele a jízdu metrem. Jakoby to byly ty trvalé a dlouhé okamžiky života, které jsou jeho součástí. Ne ten prchavý moment gratulace. Nejsem hvězda. Jen je to určitá třešnička na dortu a uzavření dalších třech let. Ale samozřejmě si užívám lavinu ne gratulací, ale těch jiných reakcí, těch zapomenutých emailů a rozhovorů, které se všichni snaží oprášit. Je to sranda, ale také "mám samozřejmě ohromnou radost...".

Trochu mi to dodalo sebevědomí, ale jen to zaplňuje kráter po Designérovi.

Ještě bych rád doplnil tradiční pátek se Zrzkem, do kterého jsem zamilovaný. Bylo to opravdu moc pěkné, hlavně ze začátku. Už když jsme se domlouvali jsem cítil, jak moc na mě těší. Přišel mi ještě blíž naproti, culil se víc než normálně, těšil se a byl svůj, pro mě dokonalý. Temná party, kde jsem potkal Franka (opět) a pařícího kamaráda Tymise ale trochu změnila ten milý ráz. Přesto, že si každý, úplně každý musel myslet, že spolu chodíme, měl výčitky. Začal si sám a já nikdy neodmítnu, ale větou "Tohle nebude nikdy fungovat..." mě donutil během sekundy vystřízlivět. A tak jsem udělal to co umím nejlépe. Vytáhnout ho ven, postavit si ho před sebe a ptát se. Nakonec jsme se to nějak užehlili, ale měli jsme jít domů. Nakonec volá Šperkařka a já se vracím na party a jeho nechám jet domů. Druhý den se v sms omluvuje. Jsem zamilovaný ještě víc. Sloučím se.

 

Připomenuté štěstí a silná přátelství

23. dubna 2017 v 15:56 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Po dlouhé době jsem se viděl s Dylanem. Vídáme se jen párkrát za rok, ale je to pro mě ohromný přísun energie, inspirace a pochopení, ze kterého čerpám ještě několik týdnů. Včera byl jeden takový večer.

Konec dubna se chýlí ke konci a já si v zajetém pohodovém stereotypu vymýšlím, jak by mohla vypadat má budoucnost. Kam bych mohl vycestovat, kde bych mohl studovat či pracovat. Všímám si, že už před sebou nemám ten jasný obrázek budoucnosti, který jsem měl, když jsem pracoval v rodinné firmě. Tehdy jsem se vymezoval vůči něčemu, co jsem nechtěl, co mě omezovalo a s čím jsem chtěl skončit. Mít představu toho, jak to být má, když to tak není, je mnohem jednodušší než když to tak je třeba byť jen trochu, nebo když se realita jen mírně vzdaluje od snu. Je těžké vystoupit z rutiny a podívat se na sebe klidně, důstojně a kriticky. Ztratil jsem směr a začal hledat příležitosti jen v tom, co znám.

Určitě jsem zlenivěl, ale díky Designérovi ten pohled zvenčí mám. Mám ale i zcela jiný pohled, byl jsem na rande s panem Bankéřem, nic z toho nebude, ale já si zase trochu víc uvědomil, kdo jsem a jak jsem se změnil. Dylan mi ale včera v noci připomněl, kdo jsem. Dělil se se mnou o své zkušenosti a nápady, uplatňoval na mě nějaký rozbor osobnosti, ale ve výsledku došel k tomu samému, k čemu došel jeden velký inspirátor, jehož video si občas pustím, když mám pocit, že ztrácím cíl. Že bychom měli dělat jen to, na co máme talent. V tom jsme dobří, to nás baví, naplňuje a to také nakonec vydělá nejvíce peněz. Vlastně je na této myšlence zajímavý odklon od touhy po ekonomickém i sociálním kapitálu. Najednou jde o naplnění vlastního já, o čistou seberealizaci, která s touto myšlenkou prostoupí celý život. Dylan pracuje v neděli, je workhoholik, dělá to už pár let a mě to nesedí. Jenže on je šťastný, je zdravý a moc ho to baví. Našel se a já chci taky. Lidé si myslí, že jsem to udělal, že jsem se našel. Má asistentka mě ve středu představovala kamarádce jako toho nadšeného, který do toho "hrozně šlape" a má vysněnou práci. Já se tak úplně necítím. Možná si neuvědomuju, že žiju svůj sen, ale možná si taky připomínám to, co mi připomněl Dylan. Totiž vlastní vlohy, analýza + kreativita = inspirace a rady.

Je nesmírně důležité to, kdo jsme. Připomínat si naše slabé i silné stránky, brát se tak jsme, být se sebou spokojeni a naplňovat svoji vlastní osobní misi. Dylan mi připomněl, že mám ohromné zkušenosti a dokážu zanalyzovat problémy a díky kreativitě nastínit spoustu možných řešení. Inspirovat lidi a podněcovat je, pomáhat jim, posouvat je něco, kde setkává můj altruismus s touhou po komunikaci.

Dělejte to, k čemu jste předurčeni.

A já budu dál studovat, budu dál spojovat teorii s praxí a ukazovat na měnící se dobu. Mě lidé zajímají a chci být přínosem.


Od vzpomínání k rozhodnutím

13. dubna 2017 v 21:35 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Rekapitulovat uprostřed jara? Proč ne

A tak vzpomínám...

Ticho uprostřed tornáda. Jsem zažil několikrát. Nejvíc minulé jaro, kdy jsem si užíval navoněné důležitosti, sledoval podruhé House of Cards a v reálu si na to trochu hrál. Tak jsem si sjednal dvě schůzku u dvou projektů, abych obešel dva šéfy, dostal se k jádrům a cílům, které se ani v jednom případě nesešli s mou morálku. U jednoho to chtělo ubrat, u druhého přidat. Nešlo to dál a tak jsem řekl ŠACH. Přes velkou podobnost situací jsem v 11:30 slyšel MAR, zatíco v 15:30 ten samý den jsem bouchal šampáňo a plácal si po ramenou. To ale bylo to tornádo. Ticho bylo ale to, když jsme se potkali na Míráku a já obdivoval jaké to je, když se má někdo rád a odměňuje se. Celkově si při pohledu zpět uvědomuju, jak jsou lidé zajímavější a pracovní úspěchy, v dnešní době, ty nikdy nebudou silné, opravdové a hluboké. Lidské vztahy takové být mohou a měly by být.

Minulé jaro jsem taky udělal věc, kterou jsem udělal již několikrát. Přesto, že vím, že se má intuice nemýlí a měl bych na ní dát. Pochybuju o ní. Často. A tak dost na sílu často dělám takové zpětné zkoušky, ještě jednou to zkouším, jakobych se ujišťoval, jakobych ze sebe vždy musel vymačkat poslední kapku naděje. A tak jsme spolu jeli na Eurovíkend, jen abych se utvrdil v tom, že k sobě doopravdy nepatříme.

Minulé jaro bylo plné extrémů. Zatímco jsem měl dvě práce, školu a kurz, stíhal jsem se učit druhý jazyk, zakládat nový projekt a ještě celkem barvitě randit. Někdo sbírá poštovní známky, já milostné zážitky. A tak si i dnes vzpomínám na to, jak mě tehdy v roce 2015 ještě na titul RNDr. aspirující student vyvezl mimo Prahu jen aby mi ukázal hriště, kde rád bruslí. Minulý rok jsem Prahu opouštět nemusel, abych zažil hodinový románek s budoucím filmařem. Stejně, jako má divoký život Venkovanka, která pracovní stres vyvažuje sportem a stresem, vypadalo mé minulé jaro. Čím větší pnutí v práci, tím větší vzrůšo mimo ní. Z tohoto pohledu je letošní jaro trochu nudnější.

Myslel jsem si, že když jsem nezačal brát drogy, že si své hodnoty udržím. Že se jen tak nezměním, a že si ty dobré návyky uchovávám. Omyl. Díky designérovi jsem si uvědomil, jak moc jsem lenivý. Semestr začal, za dva týdny mám první test, nemám dopsanou práci, ani jednu seminárku a ani jsem se nezačal učit. Mám to na salámu. Prošvihnul jsem pracovní pohovor do ciziny a mám docela dost velký bordel ve financích. Spohodlněl jsem a co se týče studia, neumím se tolik přinutit jako na gymplu. Vzpomínám si, jak jsme sami spali na zahradě a tys pak chtěl, abych tě polil studenou vodou. O 8 měsíců později, se mě v Miláně na zahajovací party ptá jeden známý designér: "No nazdar, kde máš toho....", ptal se na tebe.

Doma. Je to asi lepší. On je stejný a ona se snaží. Je to klid o proti začátku zimy, ale já potřebuju změnu. Je jedno jestli vyjde plán A, B nebo C. Půjdu pryč, musím. A to i přesto, že nechci, aby byl můj život plný myšlenek na to, co budu jíst k večeři a zda jsem si vypral to triko, které si chci zítra vzít na sebe. Ale budu to muset na chvilku zažít, protože teď jen masturbuju v koupelně, dívám se na seriály a procházím se s designérem. A to mě vážně nikam neposune.

 


Snové, pracovní až dokonalé

9. dubna 2017 v 22:41 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Kdybych potkal své mladší já a vyprávěl mu o tom, jak jednou budu pracovně jezdit po Evropě, jen tak, abych se seznámil s umělci z Norska, mělo by mé mladší já určitě radost. Přes ťěkavost, nerozhodnost a přílišnou svobodu, která mi mate hlavu, vychází všechno moc dobře, až dokonale.

Zatímco se ráno probouzím, za zvuku htparáda a slunečních paprsků si dělám snídani, venku dělníci dělají nový chodník. Procházím kolem nich, mám brýle, jsem hezky oblečen a mířím k autu. V tu chvíli, za slunečních paprsků, vůně, čistoty a zelených lístků si připadám jak v Zoufalých Manželkách. Jakobych tohle chtěl před osmi lety, když jsem zakládal tento blog. Tehdy jsem si pod pojmem dokonalost představoval něco jiného než dnes. Dnes o tom nepřemýšlím, dnes jako by u mě byla v kurzu přirozenost a dokonalost jako by byla součást konzumního amercikého snu, který jsem si splnil jedním albem na Facebooku plným výletů, hezkých party a přátelství.

Jednu školu už mám, v práci mám manažerskou pozici a pokud dál studovat, v letošním zimním semestru budu v roli přednášejícího. Chtěl jsem učit a najednou je to strašně blízko. Anižch by si to plánoval, anichž bych se k tomu tlačil. Přirozené věci přichází sami od sebe. Stejně tak jako žije Designér, který mě nepřestává isnpirovat a vzrušovat zároveň. Neplánuje, neřeší nic, nepromýšlí věci. Neustále obdivuje, kritizuje a je nadšený. Klidně odjede bez peněz do zahraničí, protože se všecno nějak vyřeší. Já takhle nefunguju nebo ano? Možná je nabídka na vedení vlastního předmětu následkem mého snění, možná jsou řeči mé kolegyně od cestování a rodině náznakem mého povýšení, možná se věci opravdu dějí tak jak mají. Když jsme si balili věci a opouštěli apartman slečna Ambiciozní mi řekla, že bych si měl koupit nový kartáček. Včera jsem od klientů dostal dva nové. Na kartáčku svět nestojí, ale já si mohl už nějaký koupit. Nechal sem to "na osudu" a dopadlo to dobře. Mám to tak dělat dál?

Pomalu se ze mě stává specialista na vlastní noze a já pociťuju finanční neduhy tohoto způsobu vydělávání, ale i tak je to pro mě doufám lepší než být v korporátu. Vícezdrojové financování odráží mou povahu a taktitku, mít vždycky plán B, ideáně i C. Stejně tak to mám s plánem na roční výlet do Londýna. Jsem ale tak zavalen prací, školou a jarní nadržeností, že nemám čas na budování vlastního know-how, vlastních projekt a selfbrandingu.

Týden focení hezkých věcí na Insta byl inspirativní, živý, okouzlující a zábavný. Čas strávený s mou šéfkou nás oboustranně povzbudil a já se těším do práce. Proto jsem v ní byl v neděli od 10 do tří. Sobotní briefing byl náročný, jak psychicky tak fyzicky. Ale přátele měj blízko nepřátele ještě blíž. Zatímco jsem se staral o produkci a kolegyně o hosty, stíhal jsem si stranou vzít paní Manažerku a mírnit ji v nápadech a poukazovat na jádro projektu, d kterého se vzdaluje. Měl jsem pravdu, byl jsem nad věcí a měl jsem radost ne ze sebe, ale že jsem ji pomohl, že jsem ji uklidnil a dal naději i sílu. Stejně tak jsme dokonale fungovali se šéfkou, která také rozpoznala situaci a věděla, kdy má koho bavit.

Je sedm hodin, sedím u velikého stolu v centru, po mé pravici jsou mé dvě nové asistentky, naproti mě mladý hezký umělec, vlevo šéfredaktor a vedle něj business director. Vepřové mi za tu cenu nechutná, jsem děsně unavený, ale jsem rád že to mám za sebou. Jeho manželka, co mi připomíná tetu mi zvedá náadu, ukazuje mi svůj prstýnek a já si připadám jak na základce, hezky, dětsky a rodinně. S kolegyní s píšeme sms, protože na sebe nevidíme a ujišťujeme se že na druhém konci stolu je vše ok. Jsme sehraná dvojka. Přes unavenost jsem nadržený. Být týden na jihu Evropu vám nastartuje hormony a tak cestou přes Václavák piju energy drink, abych si krásně, na úrovni a trochu okázale povídal s Designérem v té kavárně, kterou vlastní kamarád Vila. Je to skvělé a to i přesto, že večer uvádí slovy, že na mě má malo času. Nevadí mi to, Blíženec píše, že je doma sám a chce mě. Plány B prostě fungují. Pracovní výlet mě nabyl sebevědomím, které mi sluší a najednou má na mě času víc, konrétně celou noc. Smějem se. Citujeme Umberta Eca, pomlouváme umělce a užíváme si. V noci je mi zase zima a zase spím jen 6 hodin. Nesnídám a loučím se s ním urpostřed turistické Prahy.

Je ráno, slunce svítí, všude voní trdelníky, mám na sobě ještě věci z letadla a do češtiny jsem ještě úplně nepřepnul. Na Instagramu jsem ještě na jihu Evropy. Jdu do práce, pustím si Spotify na celou ulici a vařím si vajíčka se slaninou a pracuji. Pak přijdu domu a až doted jsem odpočíval.

Musím knečně dopsat diplomku a začít seminárky. Musím si zařídit budoucnost a urovnat finance. Musím, ale nestresuju se. Mám deadliny a ono to všechno nějak dopadne. Najednou jsem pohlcen prací, která když mi jde, nemám potřebu vídat se s kamarády. Ká. se vdává, K. má narozky, Diesel s ní odjel do ciziny, Tymis taky neni v ČR a Dýnův bývalý je ve městě. Nevím co s nimi dějě a oni neví, co je se mnou. Jsem dokonale pohlcen oborem. To jsem asi chtěl, schovat se.

Ještě více dát na svůj instinkt, ještě více dát na intuici a ještě více cpát všude osobní přesvědčení, víru, srdíčko a autentičnost.

Nadržený, pražský a nerozhodný

31. března 2017 v 19:08 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Nikdy jsem nebyl takhle nadržený. Jaro přichází, je krásné, slunce svítí a já zářím. Možná jarem, ale možná také tím, že se vídáme, spím u něj a je mi s ním dobře. Kdybych potkal své rok staré já a řekl mu, že budu chodit s Designérem a pojedu do Milana (for free), byl bych rád. To byl ten cíl, tohle.

Ano, stále nemám nadhled nad svou diplomkou a děsí mě technologická revoluce i hloupost lidí. Stále nemám vyřešený vztah k digitálu, kterému chci rozumět, ale nechci v něm pracovat. Stále nemám zařízenou stáž v zahraničí a stále váhám. Daně a přihlášky mám naštěstí z krku. Nevím co bude, budoucnost je nejistá, ale designér mě uklidňuje. Nechápe, proč počítám peníze a tvrdí, že to se vždy nějak vyřeší. Zatímco on jen čte, studuje a navrhuje, já získal mini zakázku, která mě posune dál.

Minulá sobota se aby opakovat, jakobych soutěžil o to, kdo bude mít víc sexuálních styků.

Trochu jsem si uvědomil, že ten "balanc mezi školou a prací" nikdy nevyřeším, dokud do těchto dvou sfér nevklíním "lidi". S Designérem v posteli jde všechno líp. Chci tím říct a trochu si přiznat, že když někoho mám, je to lepší. Já se vždycky budu, že se vztahem příjdu o svou svobodu. Zároveň jsem poučen, že myšlenky na vztah ty druhé děsí a proto to s designérem nedělám a je to skvělé. Nenárokujeme si toho druhého, jsme svobodní, nežárlíme a funguje to. Já se v práci víc usmívám, občas přijdu podezřele brzy a mám dost podobné oblčení co den před tím, ale je to lepší. Najednou nemám potřebu se vídat s ostatními. Jako postelový body language mluvil za vše! ( :D ).

Mamka nepřestává překvapovat nevkusem, ale aspoň, že se to dá doma zvládnout. Je zase období ticha, Tymise se mi po posledním pivu, kdy byl totálně vypnutej, nějak nechce vídat. Dýnovi se zase nechce se vídat se mnou. Myslím, že ve mě vidí moc vzpomínek. Je to zvláštní, to naše léto 2013 jako by to bylo téma, které nikdy neskončíme řešit. Na jednu stranu nám to chbí, na stranu druhou to on znovu zažívá. Už není nejmaldší v partě a už to o něm ví, ale je to dost podobné. Já si tohle zakazuji svými ambicemi, nedokázal bych se stále bavit. Dokázal bych stále jen studovat?

Mám děsně sexy práci, v určité komunitě je má práce dost vidět a decision makeři jsou takový malý kousíček ode mne, jen natáhnout ruku. Jenže čím blíž jsem, tím méně mě to láká.

Bez jasného cíle není kám jít. Neustálé kontrolování a pochybování je bezpečné, ale paralyzující.

Já mám plán, ale je děsně složitý. Asi si zas pustím Franka Underwooda. Ušetřit, pak se tam dostat, ale vše pozastavit a zmrazit, abych nemusel za rok a půl nic platit, ale tamto odložit o rok a čerpat benefity. Vzít grant, odjet, ale nedat výpověď a vydělat. Vrátit se do země, do školy a ukončit jí, domů a odstěhovat se, do práce a najít si další. To je můj plán, který ani pomalovaný doller nedává...

Soukromé party, staré byty, bloggerky, fotografové, DJ's, karlovka. Leží přede mnou hipsterský pražský sen a já volám na číšníka, že tohle jsem si vlastně neobjednal. A co dáte pane? Já... Já.... Já asi půjdu....

Ciao!


Kam dál