Mrakodrapy, psychické houpačky a štěstí

15. listopadu 2017 v 23:41 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Další spinoff. Můj život měl opět namířeno zcela jiným směrem a já začínám všechny moje kamarády, kteří se už před rokem začali ztrácet v mých historkách, které pomalu ale jistě začaly připomínat Samanthu ze Sexu ve městě. Další kluk, další vernisáž, další ohromná konference, pracovní výlet nebo další práce snů. Všichni v tom mají zmatek. Všichni, kromě tohoto blogu, který věrně zachycuje můj životní hurikán už od roku 2009...

Zatímco jsem se vrátil z Prahy jako ubulená chudinka, která se s velkým kufrem zastvaila na černém francouzském předměstí a začala jíst českou křupavou Delisu, začal s Buniess Animal vzpomínat na to, jak jsme se v temném klubu "odpálili na měsíc, deadline pro podání žádosti na další placenou stáž se nezadržitelně blížil. Nakonec jsem nechal věci běžet a to místo v designbloku nevzal. Místo toho jsem zazářil na pohovoru v Ogilvy. Byl jsem strašně nadšený. Dokonce tak moc, že jsem v sobotu udělal něco, co pro se pro mě stalo životním milníkem.

Ten pohovor v Ogilvy jsem měl v pátek ráno. Nestihnul jsem přijít v čas do práce a jako největší herec jsem zahrál scénku hodnou na Oscara. Když jsem vycházel ze 150 patrové budovy v tom nejlepším oblečení co mám, politý tím nejdražším parfémem a naplněn úžasnou náladou z pohovoru s nejmilejšíma lidma, co jsem kdy poznal, tak v tu chvíli jsem sám sobě řekl: "Tak se ukaž, kde jsou všchny ty hodiny a hodiny psychologie a zírání na rozhovory se sociology!". Věděl jsem, že tohle je hodně blbé, že se to nedělá a tak jsem zapnul mozek na 1000% a zmačkl spoušť všem pomyslným psychologickým zbraním. Dokonalé načasování, správný výběr slov a trocha herectví se vyplatilo. Všichni na to do hodiny zapomněli a já se mohl zase bestrestně usmívat.

Tohle ale není ta věc, na kterou budu v šedesáti vzpomínat. To bude sobotní večer, kdy jsem po jedné sklence se slečnou Francouzskou šel sám na party do jednoho z největších techno klubů v Evropě. Díky tomu, že mě pražtí designéři a hipsteři naučili, jak to na takových party chodí, nebyl jsem zase až tak moc nervózní. Dobrá nálada z pohovoru, příjemné rozpoležení a taky fakt, že mi není 16 úspěšně bojovali proti strachu z neznámého. První dvě hodiny byly hodně nervózní. Byl jsem tam úplně sám, úplně poprvé. Kdyby to bylo v ČR, tak bych to nedal. Bál bych se, že tam někoho potkám a tak. Tady jsem super inkognito a moc mi to slušelo. Pak jsem si šel něco najít. Nikdo nic neměl. Kdybych nezažil Blanche Nuit se Slovákem, který mě tak moc chtěl, že ve svých brejličkách a košilce chodil od černochovi k černochovi a ptal se na něco dobrého. Tehdy mi mě to motivovalo a nakonec jsem to byl já, kdo něco sehnal. Hodně jsem si to teď musel připomínat. Zhruba 45 minut po půlnoci jsem začal být unavený a nervozní. Lidí bylo čím dál tím víc a já nic neměl. Síla mé vůle mě nutila to zkoušet dál a když jsem nic nesehnal byl jsem tak viditelný, že jeden kluk nakonec za mnou přišel sám.

V tu chvíli se pohcopitelně všechno změnilo. Tenhle moment, ostatně jako celý večer, je ukázkovým příkladem toho, jak moc se vše odvíjí od našeho psychického naladění. Po chvilce tancování jsem cítil menší euforii. Ale hned jsem si uvědomil, že je to dopamin, který přichází vždy když trochu sportujeme a začínáme se potit. Poté to trochu trvalo, ale bylo to super. V tom nejlepším jsem se šel napít. Dolní stage byla tmavá a spocená. Po tom, co jsem se stal miláčkem DJ jsem se odebral nahoru, kde jsem vypil dvě lahve najednou. Začal jsem si psát s Business Anymal a bylo mi fajn. Najednou přišla druhá vlna a já jsem se během půl hodiny dostal do hlavního víru. Trvalo asi hodinu úžasné hudby a já se začal cítit a chovat jako v Praze. Začal jsem hetrákům říkat že jsou krásní. Zde ale oproti Pražákům říkali, že mockrát děkují, že teda na kluky nejsou, ale že je to strašně milé. Zde jsem dával všem kolem napít. Už ne tak radostně, vody bylo málo, ale stejně jsem měl radost. A taky jsem si tu našel kámoše. S Nicolasem jsme se vážněji nebavili a já doteď nevím, jestli ty letmé doteky znamenali něco víc, ale bylo hezké jak jsme se střídali a pomáhali si. Co všechno umí obyčejná voda prostě. Nakonec zmizel a já šel dolů. Bylo tam vedro, chýlilo se ke konci a já se po dlouhé době s někým ostře setkal očima. Tenhle nevyoutovaný Arab na mě začal lehce sahat, ale dělal vše pro to, aby to nikod neviděl. Najednou mě vzal za ruku a šli jsme. Šli jsme. Už jsme byli venku a šli a já na něj, moment, kam jdeme? A on: "No chceš jít ke mě?". Jako líbil se mi, ale prostě takhle to nedělám sorry. Takže jsem se vrátili, já si užil doznívající hudbu. Zavřel jsem oči a ve vzpomínkách na profesora Grofa se oddával svému krásnému podvědomí. Budu upřímnej, o tom je tenhle blog. V tu chvíli to už doznívalo, Nicolas byl pryč, stejně jako všechny milé holky se kterýma jsem se ten večer spřátelil, a on byl jediný návrh na pokračující porgram.

O 30 minut pozdějí vcházíme do jeho bytu v jedné z nejkrásnějších a nejdražších částí romantické metropole. Bylo sedm ráno a líbat jsme se přestali v půl čtrvté po obědě. Bylo to krásné. Strašná škoda, že Islám a že to nemůže říct doma a že to všechno strašně tajil, ale prostě ta chemie. Ta chemie! Vždycky jsem snil o Arabovi, tohle bylo super. Tak super, že jsem strhnul záclonu, jemu prasknul kondom a v tom nejlepším a nejhlasitějším jsem spadnul z postele.

Nikdy nezapomenu na to, jak si u Les Halles kupuju džus, jdu židovským městem, které je po nedělním dešti poloprázdné a podzimní. Hlava je taková prázdná a přitom soustředěná. Usnul jsem brzy.

Druhý den jsem chvilku pracoval z domova, jel za Fotografkou a s její kámoškou jsem si užili fajn galerijní den. V Centru umění mě jeden kluk požádal o telefonní číslo. Bylo to krásné, ale odmítl jsem. O hodinu na to jsem byl v posteli s Actor, který to chtěl dělat bez kondomu a já to zakázal. Šel jsem domů.

Úterý bylo těžké. Měl jsem volno a poprvé v životě jsem hlásil dojezd. Být sám a sledovat není samo o sobě dobré. Navíc jsem začal být trochu nastydlí a celkově to tělo moc nedávalo, nemohl jsem usnout a bolely mě klouby a kosti. Celkově mi nebylo fajn. Naštěstí mi Businness Animal a Šperkařka pomáhali na dálku, zlatíčka. Večer jsem se objevil ve vile vědců, kde jsme si s fotografkou pochutnávali na těch nejlepších sýrech a drbech o českých designérech. V tu chvíli mi bylo zase krásně. Když jsem se konečně dostal do nálady přilítl email, že mě v Ogilvy nevzali.

A tak jsem zase tady. O spoustu zkušeností dál, ale přitom pořád na místě. Dlouho na žádnou party nepůjdu. Jsem zvědavý, kde a zda si najdu další stáž. Jak se to vyvine s Actor? Kdy budou benefity se Slovákem a byl Arab na jednu noc? Je vážně můj život jen o sexu? Protože je nitřně cítím potřebu nastoupit do nějaké nadace, neziskovky a pomáhat lidem. Je to svědomí nebo mám skutečně altruistickou povahu?

Jsem rád single nebo jsem závislý na hormonech, které se mi vyplaví pokaždé, když někoho sbalím?

Každopádně si nedokážu představit, že se vracím do Čech. Pan Designér mi dnes napsal dlouhý sloh do Messangeru o tom, jak všichni hejtí Designblok a jak je to strašně zbytečný a komerční projekt... no... tohle mě do Čech rozhodně nevrátí...

 

Rozladěná psychika, volání do nadace a červené plátno

7. listopadu 2017 v 0:04 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Kupuju si v automatu madlenky, protože ve Franprix neměli bagetu a mě vyhládlo. Vyhládlo mi po sexu s panem hercem, říkejme mu Actor. Po hodině debatování o rodinách, pracích a živote v Metropoli mě konečně povalil na postel a začal líbat. Dost dobře líbat. Každá lichotka šla v mé hlavě do koše, je to herec přece! Ale nakonec si myslím, že má vášeň a mladická nadrženost strhla i tohoto švýcarského herce, kterého známe z levných německých filmů. Přijdu domů, otevírám email a jsem pozván na pohovor. Život se mi opět otáčí o 360° a to jsem se o tři dny zpátky vracel do Prahy s tím, že začnu život a la The Devil Wears Designblok.
Jedna party nám asi život nezmění, ale... když si 4 měsíce hrajete na chudého "expata" v ohromné metropoli, kde je vaší jedinou zbraní pěkné tělo a věk, je to ohromný šok, když přijedete do Prahy a čekají na vás novináři, doslova a do písmene. Užil jsem si zejména to, že jsem jen přišel a prohodil pár slov, byl jsem jak slečna Hyperaktivní, která udržuje dlouhodobá partnerství, ale ten kontrast! Najednou jsem opět stál na pomyslném vrcholu českého arts & fashion, abych zapálil pochodeň českého designu, přečetl si novou SOFFA (s osobním poděkováním) a s Maximem Velčovským poukazoval na nové talenty. Euforie byla podtržena opravdovými přáteli, se kterými jsem se loučil při zadržených slzách. Ty jsem potom pustil v pondělí kolem třetí hodiny, protože jsem to už nevydržel.
Vystřelení na měsíc v jakoby berlínském klubu, kde jsem konečně řekl ahoj všem svým instagramovým a bloggerským láskám a nedělní dortík u Tymise, kde jsme si s Business Animal vyznali kamarádskou lásku, to mi do hlavy nandalo tolik hormonů štěstí, že se moje emocionální křivka pěkně prohla.
Výsledkem nechtěného odjezdu z Prahy byla naprostá rezignace. Po návratu jsem měl v hlavě jen to, zda si nenechat ujít práci snů. Na nic jiného jsem nemyslel, opravdu mě to paralyzovalo. Je neuvěřitelné, jakou moc mysl má. Zatímco mě před Designblokem ani nenapadlo, že bych mohl zvednout telefon a po sedmi měsících říct: "Hele, já jsem si to rozmyslel," sbalit si kufry a vrátit se. Teď jsem si s mamkou volal přes hodinu, všem opravdovým kamarádům napsal A4 kolaborát o tom, zda jít studovat psychologii nebo být ředitelem časopisu Runway. Zatímco mamka, Ká. a Designér byli jednoznačně proto, že mám životní šanci na vysněnou pozici, Diesel, Šprtka a Venkovanka tvrdí, že jsem na Erasmu, jsem student, jsem mladej a makat budu vždycky. Typický rozpor mezi ambicemi a bohémstvím, mezi prací kreativní nebo prací, která má budoucnost. Opět jsem rozeslal životopisy a volal do nadnárodních výzkumných agentur a do největší české neziskovky. Mám pocit, že žiju na 1000 % a ochutnávám naprosto všechno, co dnešní svět nabízí.
Stále ale nemám jasno. Nemám cíl. Bojují proti sobě následující priority: mít práci v oboru, který nezničí digitální revoluce, studovat a získat titul PhD., být trpělivý a růst s vlastním projektem, vydělávat peníze, mýt spoustu času pro sebe, být ve vybrané komunitě, pomáhat řešit společenský problém... pracovat především s lidmi....
Ta volba toho, kam dál směřovat mi přijde úplně stejně těžká, jako když jsem se v 15ti hlásil na gympl.
Naštěstí to řešit nemusím, jsem tady, hledám další zkušenost, užívám si života, jím výborné paštiky a sýry.
Zajímavé ale je, že i přesto, že v novém městě nemám kamarády a práce mě moc nebaví, při představě, že jsem zase v Praze se mi začalo stýskat.
Sám jsem zvědavej, jak se tenhle příběh bude vyvíjet.
Pa

Po pěti dnech v Praze

3. listopadu 2017 v 10:03 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Když na mě Business Animall čekal na Můstku a já šel k němu, chtělo se mi až brečet. Jak se usmál když mě viděl, jak jsem ho objal, jak jsem se cítil krásně a bezpečně. Úplně stejně, jako když jsem přišel do hospody na Míráku a Kameramanka se zvedala už když jsem otevřel dveře. Nebo když mě Venkovanka skoro umačkala. Já ke svým přátelům cítím něco krásného. Nevím jestli je to nějaká forma lásky, nebo jestli je to jen nějaká chvilkové rozpoložení. Ono vidět všechny opravdové kamarády ve čtyřech dnech dost po sobě je emociální koktejl.

Dokonce jsem na chvilku z práce odešel, že si jako musím zavolat, abych se na rohu Mánesa rozbrečel....

Kolik dní potřebuju abych se zamiloval? Byl jsem si na 100 % jistý, že je hetero. Pana Showmana jsem potkal ještě po pár hodinách a neuvěřitelně sme si sedli. První rande jsme prospali a na druhé přišel lehce opilý. Děsně ho chci, stejně jako práci pro Vitru. Jenže já dnes zase letím pryč do hlavního města kultury, vášně a módy. Nechávám tu všechny opravdové kamarády, skvělé rodiče, práci snů i pana Showmana. Hipstery závislé na techno večírcích a DJ, do kterých jsem platonicky zamilován. Páteční Ankali s Helenou Hauff bylo prostě naprosto úžasné, životní okamžik, kolem kterého se vše točí.

Nikdy jsem nebyl tak dojatý jako když jsem jel tramvají číslo 17 po nábřeží a paprsky slunce prostupovali Petřínský kopec.

Absolutní slzavé údolí nastalo ve chvíli, když jsem si četl sms od Dýna. Od něj, kterej mi neříká všechno, ale teď i on psal, že se vidáme málo, že ho to štve a tak... K tomu pohůed na Tymise v nejvyhlášenější pražské kavárně, kam on to dotáhl z Mekáče! ta hrdost! Jsem na měkko...

Jeden výstřel na měsíc mě naučil mít lidi ještě víc rád a mám pocit, že mým smyslem života je dělat lidem radost. Hipízácké myšlenky jdou ostře proti zaběhnutému řádu: jsem lenivý, demotivovaný, v práci mě to nebaví, úkoly odkládám a jsem neshopný si najít další stáž. Místo toho jím a poslouchám funky hudbu.

Týden v Praze mě měl nabít energií. Místo toho mi v hlavě udělal totální maglajz.

Ano, jsem v úžasném městě, jsem mladý, jsem tu, abych si to tu užil, "poznal" nové, ale je to těžký. Musím se do toho nutit...

Jsem jako zvíře, které je chráněno svými emocemi. Ty říkají, že některé potřeby nejsou naplněny a tak se je snažím uspokojovat. Zvířecí život, nikolik kulturní... Přesto, že si moc nedokážu představit, že tu jsem ještě dva měsíce, myšlenka na to, že tu budu ještě půl rok, abych si vydělal mě neopouští. Ale je to jen takový ten zbabělý plán B, ke kterému se vždy kloním, protože je jistější...

Nerozhodný, vykolojený, roztěkaný, ale miláček. Pa

 


Zpátky v Praze na uměleckém Olympu

28. října 2017 v 14:54 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Po třech hodinách, co jsem byl v Praze jsem potkal několik známých. S tím, jak jsem se blížil na Výstaviště, se to zhoršovalo. Praha je opravdu jedna malá vesnice, kde se každý s každým zná.

Sedíme s K. v nové restauraci, Jiřina právě odešla a ona si povídá o rodine, rozmazlené sestře a neurotické matce a nedostatku peněz. Ale i snech o studiu v zahraničí. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna to v pomyslném žebříčku dotáhne tak daleko. Měl jsem radost, ale trochu jsem se styděl za to, co já řeším v porovnání sní. Rozloučili jsme se a já měl strašnou radost, že mám kamarádku, jako je ona. Z jejího úhlu jsem si žil růžový pozlátkový svět někde mezi Samanthou ze Sexu ve městě a Mirandou z Ďábel nosí pradu. Až na to, že ještě nemám vlastní kancl...

První větší event v práci snů mi připomněl, jak moc jsem se odtřihl. Jak moc jsem mladý a jak mám na všechno čas. Seděli jsme v Designérii a ona se mě zeptala: "Vrátíš se?," pochybovala. A já ní: "Jooo....vrátím...," rozpačitě. Když jsem ale viděl letáky po celém výstavišti, kde byl můj text, měl jsem radost. Úplně stejnou radost, jako když jsme s Designérem korzovali Openstudiem a já viděl jak se dívají. Dva mladí krásní "art kluci" se prochází výstavou, smějí se, kritizují, nahlas mluví o cenách za design a sexu. Přišlo mi, že mu to dělá dobře, mě ale taky. Úsměv na tváři se ještě zvětšil ve chvíli, kdy jsem v osm přišel před vchod a vyzvedl Zrzka, který byl krásný jako vždy. Provedl jsem ho celou výstavou a nakonec jsme jeli do Krymské do nového podniku na sklenku. Chvilkama jsem nevěděl co s ním říct, byl jsem trochu nervozní, hned po něm jsem měl jít do Klubu.

Do Klubu jsem šel poprvé sám a bylo to jiné než v cizině. Tam vím, že nikoho neznám a tak nějak nemám zábrany. Tady v malé Praze se zná každý z každým a je dobré mít průvodce. Naštěstí si mě hned u vchodu všim Businees Animal a Galerista. Oba se mi věnovali zatímco jsme čekali v černé frontě a před námi stál mladý doktro - bývalý Designéra. Obecně se v klubu sešli všichni praští hipsteři do studentů designu, umění a marketingu, až kavárníky a cizince. Byla tam "pulka designbloku" a já se dostal na ohromné euforie, která začla hned po půlnoci a skončila v osm ráno v posteli doma.

Přišel i Zrzek. Mile jsem mu vysvětlil, že ho miluju. S jeho sexy kamarádem probral životní filozofii i vztah a nakonec jsem Zrzkovi naznačil, že by sme spolu byli šťastní a nepřímo jsem mu řekl, ať se rozejde. Sklonil hlavu a když se za minutu otáčím, je na odchodu, se všemi svými krásnými kamarády. No co, řekl jsem si. Řekl jsem, co si mylsím... Pak sme si psali a v pohodě.

Hlídal jsem si, co si myslím a co se mi honí v hlavě. Nejdříve mě srali lidi, co do mě narážela. Mazlící se Galerista, Businnes Animal, ale Tramp a všichni ostatní "rezidennční" noční zvířata, která sleduju na Insta a konečně jsem je pozdravil, ti všichni mi zvedali náladu. Myšlenky jsem přesměroval na to, že dělám to, co mě baví, že se dostanu na školu, že se všechno nějak vyžeší a že si budu všechno užívat. Tak jsem začal rozdávat radost. Jednomu klukovu jsem u čurání podržel lahev a celý večer na to jsme na sebe mávali, mile bez žádných vedlejších úmyslů. S jedním klukem jsme se pobavili tím, že jsme na sebe mluvili anglicky, přitom jsme Češi, takže sem na něj pak ze srandy několikrát volal" "How are you?". Holkám napravo i nalevo jsem dával napít vody a starostlivě je kontroloval. Hezkému klukovi za mnou jsem jen tak řekl, že je strašně hezký. Byl jsem miláček a užíval jsem si to. Jak všichni čekají něco špatného a jsem mile překvapeni, když se zeptám: "Bavíš se dobře?" a nechci ani sex, ani cígo.

Serotoniny do hlavy mi krom jiného nasadila i upřímnost pana Galeristy, sám sebe jsem povzbuzoval k tomu, abych byl na osttaní hodný. Byl jsem strašně sám sebou, tančil až skotačil a v tom všem se zjevil on. Třicetiletý pan Pohodář, se kterým jsme si okamžitě sedli a dvě hodiny na to se líbali, obdivovali a já jsem byl nadšený. Vyměnili jsme si čísla a pozval jsem ho dnes na Designbloku. Sice přišel domu až ted (14:00) a bůh ví, jak moc je kámoš s tím jeho sexy plešounem co přišel, ale je mi to jedno. Potkal jsem milého kluka a budu rád, když z toho něco bude.

Jedna temná party mi život nezmění. Ale včera jsem choval přesně tak, jak bych chtěl, vlastně jako Dylan, vlastně jako Francouz. Vlastně jako já. Být sám sebou možná nepřivede krátkodobý úspěch, ale dlouhodobou spokojenost. Co je důležitější?

Loučím se. S úctou a rozšířenýma zorničkama.


Zabloudit uprostřed pokoje

18. října 2017 v 22:14 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Tak dobře. Každé úterý ve tři mám doučování a sex. Začínají další Freinds with benefits tentokrát v jiném městě, v jiné zemi. Mám za sebou další dvě rande a protože mi nepíší asi z toho nic nebude. Bude to takhle až do léte naž odjedu? Budu každé úterý sebevědomě vystupovat z metra u Té věže, abych o 10 minut později zatahoval závěsy před zvědavými sousedy?
Zatímco se blíží konec října a já se vrátim na chvilku do ČR jen abych posbíral úsměvy, poplácal kamarádům po zádech a nakoupil si sušené ovoce, protože mi chybí železo, stáž na další rok je v nedohlednu a to jsem zaslal tak 20-30 žádostí. Jazyk je fakt těžký, vím že můžu mluvit ještě druhým, ale stejně mám pocit, že jsem odtržený. Jsem svázaný penězi a pracovní smlouvou a i když mám den volna, jsem spíš doma a "lížu si rány". Ten "SAVE BATTERY MOOD" je pořád zapnutý, ale někde jsem četl, že po únavě a vyčerpání přichází silný pocit zadostiučení. Ten jsem hodně dlouho nezažil.
Začíná to bejt nuda. To jak pořád myslím na budoucnost, jak jsem vzhlédl v doktorském studiu, jak řeším Designblok, jak pořád nemám lásku, jak pořád nědělám "to něco, co mě naplňuje", jak si říkám, že musím žít přítomností, užívat si všeho co mám a pak sedím celý den v pyžamu. Ale ne, já si užívám, po svém, ale užívám si. Stáž za chviličku skončí, ale pořád se ve mě mele svoboda s ambicemi. Ty totiž v ohromné svobodě nejsou ničím vázané, potřebuju systém, potřebuju vedoucího, pod kterým vyrostu, potřebuju partnera, který mě nasměruje. Takhle jen tak poskakuju životem a ochutnávám vše, co je dnes možné. Posílám životopisy s tím, jak jsem děsně passion do online marketingu a přitom to z celého srdce nesnáším. V Praze budu 5 dní, diář je plný a na rodiče sem si neudělal ani minutu. Šéf mi tady nabídl povýšení. Přeplacená pozice a klid z peněz zaplavily moji mysl jako se tak stane vždy, když se má něco dostat do mého CV.
Nevím. Nevím nic, ale necítím ani žádnou svobodu. Nemám plán, tak proč si nemůžu dělat co chci? I přesto, že nejsem v Praze, jsem dnes po pěti minutách volání došel k názoru, že chci vést vlastní projekty. Akademická dráha je vlastně strašně přirozená proto jaký jsem - bojím se investovat peníéze vyděláné na brigádách do projektů, které nejspíš smete digitální revoluce a zároveň mám málo zkušeností a trpělivost, abych čekal, až se mi v designbloku uvolní místo. Hlavně jsem si uvědomil, že v práci nechci čumět do monitoru, uhánět lidi a věci zařizovat. Chci šířit know-how, pomáhat a servisovat. To svět designu nikdy nabízet nebude.
Přijel jsem se do XXX najít. Našel sem zatím to, že mi chybí řád a paradoxně plán.
Chybí mi zpěv ptáků a jarní rána. Chybí mi kafe se šlehačkou od babi. Chybí mi myčka z práce, nevím proč. Chybí mi levná prázdná Praha. Chybí mi VOŠka, strašně moc.

Kam dál