Zahraniční party s českým pasem a serotonin

13. září 2017 v 12:53 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Přijel designér a spalu jsme spoli. Úplně v centru v ohromném bytě paní ředitelky hezky pěkně po večeři. Po třetí v životě jsem si dal extázi, dvakrát po sobě, zase s Business Animal a nejvíc mě na tom děsí, že nemám žádné kocoviny ani dojezdy. Vyspal jsem se s hodňoučkým panem Filmovým, ale Grindr jsem nevypnul a stále myslím na Architekta. V práci jsem začal být seniorní, baví mě to tam a jde, se šéfem řešíme nováčky z Anglie a s HR můj odjezd na největší design week. Do české práce jsem makal po nocích, online schůzka, při které Češi zbrkle spěchali, mě nechala přikovaná zde, ve městě lásky, sexu a stylu. Lhal jsem starému dědovi, z krásného baru jsme utekli bez zaplacení, na největší party ve městě jsem potkal kolegyni a slavný DJ mi jako jedinému věnoval dárek. Žiju nedostižný život v cizině, ale s českým pasem a českými přáteli.

Třetího září jsem letěl zpátky z ČR, těšil jsem se sem, protože mě nabíjí jenom to, že jdu po ulici. Že tu není vizuální smog, že se tu všichni rodí s vkusem a že tu nikdo nepospíchá a nikdo nenosí kraťasy ke nebo pod kolena. Stačilo mi den a půl s vynerorvaným tátou, abych si potvrdil, že ten náš byt je pro tři lidi a můj životní styl opravdu malý. Každopádně jsem tu naskočil na pracovní maraton, 10 hodin v práci, dvě hodiny cesta domů a ten zbytek byla práce do ČR. Vše skončilo až v pátek ráno, kdy jsem se probudil v deset, udělal si snídani, kávu a pracoval až do čtyř na Designloku. Videa z vernisáže, kde stojí můj náhradník, selfie teplého marketáka a těhotných kolegyň mě netahaly zpátky, naopak. Pak jsem se sešel s Bunisess Animal. Těšil jsem se na to, až se ho zeptám na pana Hipstera. Přátelé jsou totiž všude a protože Tymis bydlí s panem Hipsterem, který organizuje Czech Design Week, vím nejen všechno o malé nabubřelé mini-konkurenci, ale i to, že má otevřený vztah právě s Business Animal. S klukem, který na tři dny přijel do mé romantické metropole, aby si se mnou dal lahodnou tříhodinovou večeři, šel do baru s holkama z korporátu, aby jedna uprostřed podniku vytáhla pytlík s extází, abychom nakonec utekli bez placení. Začal jsem být unavený, ale bylo to s ním příjemné. Když jsme přišli do klubu kolem třetí, měl jsem trochu obavy. Multikulturní míchanice nahatých chlupáčů, sedmnáctiletých holčiček, černocha jen v růžových trenýrkách, dealerů a tlusté černošky, mě nechávali ve střehu. Každopádně tihle lidi odpadli, zůstali ti, kteří tu hudbu mají rádi tak jako my a to i bez toho, abychom se "vystřelili na měsíc". Díval jsem se kolem, bylo to jako tančit v gay klubu, kam nastrčítě pár milých heteráků. Ty pohledy mě bavily, stejně jako letmé objímání se s Business Animal. Ten si tam pak našel roztomilé, francouzské mé já, asi tak o 5 let mladší. Byl jsem ale rád, přišlo mi to cute. Ostatní museli být zmatení. Přišli jsme a odešli spolu, oni dva se tam ale asi tak od 5:40 do 10:00 líbali. Mě to ale bavilo. Měl jsem to pod kontrolou, věděl jsem se co děje a BA mě chodil kontrolovat, zda jsem ok. Procházka městem s rozšířenýma zorničkama, čtyřhodinový spánek a za širokých úsměvů (i zorniček) vysvětlování paní domácí, jak moc velká party to včera byla.

Za 4 hodiny jsem byl zase nový, voňavý a fresh. Jdeme na další večeři, do další kavárny, chodíme a poznáváme. Cítím, jak je unavený, jsem proto milý, vtipný a starám se o něj. Trochu se opíjí, je s ním sranda. Barman se díví, že spolu nespíme. Je to sranda. Klub je ohromný, velký, ale staršně hetero. Potkali jsme mou kolegyni. Spousta hloupých cizinců a mladých lidí. Opíjí se, machrují, ale není to tak nepříjemné jako v Praze. Omlouvají se, když na mě šlápnou, ptají se, zda můžou vedle mě tancovat, jsou to prostě oni, místní. Hudba byla naprosto úžasná, i on byl spokojený. Nezačlo to na něj působit, na mě ale jo a tak jsem skotačil jak víla. Rychlý konec a bloudění v ohromném metru. Druhý den jsme byli u umělců v ateliérech a na drinku. Šel jsem pak na procházku s panem Filmovým a konečně jsem lehce začal pociťovat únavu. Jako kdybych měl mozek v igelitu nebo kšiltovku na hlavě, Každopádně, těch 10 minut v neděli večer, když jsem přišel domů a ještě nezačal pracovat, tak se mi po něm stejskalo. A to i přes to, že jsem posílal jeho klukovi pohled. Prostě to bylo strašně intenzivní a ještě v tom stavu, se všechno strašně znásobí. Žádná depka se ale nekonala. Druhý jsem v práci pořád nebyl unavený. Jako by ve mě stále koloval serotonin a dopamin. Poznal jsem šéfůf test a tak když jen přišel a usmál se, věděl jsem, že je vše v pohodě. Trochu mě bolela hlava a uši, únava ale stále nepřicházela. Večer jsem ale přešel do dalšího příběhu... Přijel pan Designér...

Pan Designér přijel z Pražského Olympu, plný novinek toho, o čem se píše v ELLE Decor, kdo vystoupí na Desingbloku a kdo se z ČR prezentuje na Maison-Objects. S kým spí barmani z Cobry, jak jde nové Bistro 8 a čím je zajímavý Bulerbyn. Chtěl vidět a navštívit spoustu skvělých galerií a já si u toho uvědomil, potvrdil, že já vlastně vůbec ne. Nicméně bylo velmi příjemné mluvit o velvyslancích a v bytě jednoho takového si to druhý den po večeři rozdat....

Ležel jsem na posteli uprostřed velkého bytu. On se sprchoval a já měl neuvěřitelně silné sebevědomí. Jako kdybych si dal extáze, jako kdyby můj mozek vyloučil ohromné množství serotoninu a dopaminu. Tak 15 minut jsem byl v naprostém klidu, sebejistotě a řízeném nadšení, které mi silně připomínalo pocity ze sobotního a nedělního rána, kdy jsem se vznášel na údery zahraničních DJs.

Tohle není "londýnský" život, který jsem chtěl žít. Je to spíš pražský život s pařížskými možnostmi. Pilování jazyka, podání žádosti do výběrka a nové stáže zahájím až příští pátek. Ve čtvrtek musím totž do Prahy na test... Písemný...

Tchao!
 

Názorová pluralita bez nadhledu a filmové scénky

2. září 2017 v 11:16 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Každé přistání v Praze začíná být větším a větším kulturním šokem. Zvyknul jsem si na lidi, kteří se automaticky usmějí, když do vás strčí, něco jim spadne, nebo něco poserou. Zvyknul jsem si na to, že v centru v noci v týdnu jsou lidi a pijí víno. Zvyknul jsem si město užívat, tísnit se s ostatními v metru a nikam nespěchat.
Architekt se sám neozval. Zatímco jsem Ká. kupoval svatební dar v největším obchodím centru, on stál uprostřed. Viděl mě. Očima jsme se nesetkali. Napsal jsem mu. Odepsal, že je super busy a že ted to tak bude mít pár týdnů. Tak samozřejmě, že už jsem byl mezitím na čtvrtém rande s malým Režisérem, je supercute, roztomilý, citlivý, cejtím že z toho může být vztah, ale Architekt..... ten mi tak chybí. Důležité ale je, že se ráno probudím a je tam pozdrav od někoho, komu na mě trochu záleží a to je důležité, to mi tvoří úsměv na tváři a já nemám pocit, že jsem v mega městě úplně sám.
Práce se trochu zlepšila. Jediný problém tam je opravdu jen šéf a ten byl ted milý. Tak jistě že, když všichni kolegové mají dovolenou a on nemá přes koho cedit svůj vztek. Každopádně se mi dnes zdál sen, jak mě chválil (bože :D). Předčasně docházet asi nebudu, možná to tam vydržím. Každopádně plán zůstává stejný: zkouška > dokonalý jazyk > nová práce > přihláška na školu > přijímačky.
Ten příjemný pocit, myslím, že je to uznání a potvrzení ostatních, že dělám něco dobře, správně a je to výjimečné = něco, co potřebuji cítit, tak to teď přichází pokaždé, když přiletím do Prahy. Zatímco v Praze tento pocit pramenil z kariérního výšlapu na umělecký Olymp, nyní to zní jako super-cool že žiju v tom krásném velkém městě. Asi je to smutný, ale mám pocit, že jsem "lepší" než ti všichni zasraní "Češi". Takhle drsně to úplně necejtim, ale něco na ten způsob mi to ufnukané ego šimrá myslím si...
"To je úžasný ta tvá sebereflexe, tvoje příspěvky už nejsou tak depresivní jako dřív," řekla "Kakrol" z lycea na svatbě. Mám jí moc rád.
Ká. se vdala, být svědkem bylo vlastně nakonec super, bavilo mě to a překvapivě několikrát dojalo. Jakmile jsem se ale s někým dával do řeči, zase jsem rozplýval nad úžasností metropole, ve které teď žiju, řešil jsem práci, mé názory na různé obory a neměl ze sebe radost. Zase jsem si blil ty svoje sračky, ale byl jsem hodný, pozorný a pohotový, bavilo mě to.
Nechut k Česku. Mám pocit, že je ČR plná naprostých tupců, hlupáků a že tu nikdo nemá vkus. Nosíme sportovní oblečení, chlastáme jak dobitci, posloucháme sračky, nemáme peníze a nebo si žijeme umělé světy v korporátech. Jsem jako chodící snůžka jedovaté kritiky. Ale ve skutečnosti se mám fajn. Nemám nadhled. Beru si osobně komentáře na facebooku u postů od České televize a přitom vím, že to nejsou reálné profily a je to součást manipulace. Sám jsem příkladem sociologického menoménu, které bych chtěl zkoumat - rozčiluje mě viditelná existence jiných názorů. Bylo to vždycky, jen dneska je to vidět online. Musím se naučit být nad věcí. Když budu PhD, tak bych ten nadhled mít měl ne?
Přiznám se, že se těším až odsud zítra zase odletím.

Jedovatá motivace a odběry krve

24. srpna 2017 v 16:08 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Jakobych se někdy mezi obdivováním čisté Londýnské náplavky a pohrdáním hipsterskou pražskou bublinou ztratil v mlze přítomnosti. Jenže tak se to v těch motivačních příručkách, článcích na Forbes a webech koučů píše. A tak si užívám přítomnost, protože nevím, co lepšího bych měl dělat.
Zatímco si přátelé dodělávají školy, přestupují z linky vysoké školy na dospělý dopravní prostředek, stěhují se a cestují, já utekl být lepší do Londýna.
Asi jsem měl bydlet v centru, v nějakém krásném bytě, o kterém by psala SOFFA, Designér by do něj navrhl stůl, Cyril lustr a Kristýna česko-japonské skleničky. Asi jsem měl dělat PR v Palais de Tokyo, začínat den v 17. arrondisementu a končit ho v Židovské čtrvti a všechno to samozřejmě dávat na další úspěšný Insta profil. Asi sem mohl žít, jak by se dle nepsaných pravidel pražské smetánky očekávalo a taky myslím, že sem se na to pěkně vysral. Jak miloučké!
Jenže já jsem odjel hledat sám sebe. A co jsem zjistil? Že už se neumím snažit, že jsem se tak moc věnoval tomu, zařídit si nablýskaný, na pohled hezký a ve skutečnosti strašně pohodlný život, že už ani nevím, jaké to je být nervozní před šéfem, být trochu vystresovaný a hledat v regálech to nejlevnější jídlo, nebýt in a nechodit dávat rozhovory. Tak moc jsem bojoval za vlastní svobodu v rozhodování, že mám pocit, že se už do ničeho nepřinutím. Neměl jsem dnes vstát brzy, jít si zaběhat, dát to Insta, posilovat, udělat věci do Designbloku a pak si nějaké kavárně, pardon baru, číst knihu a učit se jazyk? Neměl jsem náhodou objevovat další kousek úžasné metropole? Neměl jsem sedět v největší knivoně v Evropě? Na střeše mrakodrapů a znát celé české centrum? Jsem to já a bude to podle mě.
Jenže kde mám vztí jistotu, že jsem zase nezapnul autopilota, co jen uspokojuje základní potřeby? Jak mám vědět, že se posouvám? Kdy se naučím plány také dodržovat?
Zvolil jsem minimalismus. Chtěl jsem to a potřeboval. A tak počítám každý peníz. Tak jednou za dva dny si spočítám náklady na jídlo, ubytování dopravu a odečítám příjmy. Pak si vzpomenu, kolik mám asi na účtě a takhle stále dokola. Většinou se stane, když vidím šéfa a přemýšlím, že skončím. Chápete to? Není už to trapné? S každou mou prací jsem ten přechod slavil, jako kdyby se mi narodilo dítě a kdy mě opustilo nadšení? Tentokrát je to bylo po měsíci, to už je vážně na analýzu nějakého HR specialisty. Novou práci si tu budu muset stejně najít, ale za týden mám v Praze proslov, týden na to přijede Business Anymal na největší party v mém životě a pak přijede pan Designér, protože mu prý chybím. No jistěže, kdžy omrdal celý intelektuální a undergroundový svět, pak si každý vzpomene na mě. Pozdravujeme Blížence...
Jinými slovy nemám čas. Nebo nemám chut, nebo vlastně má zjitřená postavička nemá sílu a ohodlání něco ve svém životě změnit, do něčeho se opřít a konečně se trochu snažit! Místo toho, abych hledal stáž, která mě posune, bude bavit a zaplatí nájem, visím na Tinderu 2 hodiny denně. Místo toho, abych se učil jazyk a posouval svou úroveň visím na Grinderu další 2 hodiny denně. Místo toho, abych si napsal úkoly a dělal práci na dálku efektivně, lelukuju na Facebooku a k manipulativním webům píšu jedovaté komentáře. Jakoby mě ti hoši z Petrohradu neuměli zablokovat.
Udělal jsem si rizoto s tuňákem a jsou v něm kosti a našel jsem tam svůj vlas.
Tohle je můj nablýskaný život, který mi každý v Praze závidí.
Kdy přestanu žít pokrytecký život a budu hrdý na to, co dělám?
To se budu muset zbavit zbrklosti. Přemýšlet než něco řeknu nahlas. Být empatický a nenaštvat se. Vědět, že jen dřina přináší výsledky a že každá důležitá a hodnotná věc trvá a žádá si značnou dávku trpělivosti. Umět uklidnit bouře myšlenek v mé hlavě, umět se soustředit. Být trpělivý.
Jdu si udělat hezkou vanu a přečíst si Forbes. Třeba mě zas něco na 5 minut bude motivovat...
Jo a aby toho nebylo málo. Musel jsem zaplatit 6 000 Kč za to, že mi ujel bus a nikomu jsem to neřekl. Takže má upřímnost opět stoupá. Jo a taky jsem si celý červenec zapomněl brát prášky, takže místo nakupování svatebního daru jdu na krev a komu to řeknu? Zase si to nechám pro sebe? Asi ne pokud na operaci (!!!) Nemluvím náhodou jako ošklivý, zapšklý 60ti letý gay? To je docela vtipný, aspoň mám průpravu...
 


Zaláskován, s kalkulačkou v hlavě a ohrožen

11. srpna 2017 v 22:00 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Musím blogger, co si všechno jídlo fotí na Insta, abych byl teda otevřenej? Chci být vůbec takový? Jím si co chci, mám pěkné tělo, tak co vám je do toho! Doma v Praze to bylo stejné. Individualismus mě nutí žít sám v krásném prostorném bytě, kde až uklouznu a zlomím si nohu, nikdo mi nepomůže.
Osamocen si nepřijdu. Asi začínám chodit s umělcem Fredericem. Pan Investor se naštval, ale i když mě znovu pozval na "povídání si", stěhuje se za dalšími investicemi do Holandska. Slečna Nevkusná, která mě propojila s místní českou komunitou odjela na tři týdny na dovču, stejně jako pan Právník. Pan politický nenapsal, díky bohu a Ta miloučká odjela z města domů na venkov a jen tak se nevrátí. Ano, jsem krom kolegů sám, ale druhé rande na Tinderu se vydařilo....
Arts. Je starší, roztomilý, má dlouhé černé řasy a je narozen ve stejném znamení. Trochu jsem se lekl, protože i Designér se narodil jak já a víme, jak to chodí, ale o to víc bych se měl konečně poučit a jednou taky ty své nabubřelé znalosti využít v praxi! Domlouvání maličko drhlo, ale stále jsem cítil chut se sejít. Nakonec přišel v ošuntělých teniskách, špinavých kalhotách, přišel on. Klidný, rezervovaný, arty. Pan Frederic, u kterého jsem si asi po 20ti minutách řekl, jo toho chci. A on si to řekl asi taky. Vždycky se mi dívaj na pusu a na bradu, pak si ale všimnou očí a už se nikam jinam nedívá. Jo ještě odběhnou na tělíčko... Každopádně jsem pořád mluvili a to i přesto, že ten jazyk fakt moc neovládám. Měli jsme si co říct, má stejné názory, stejný pohled na svět, stejný vkus a má rád podobnou hudbu. Velmi jemně, jak jinak na naše znamení, vždycky navrhne, jak můžeme pokračovat. A tak po kávě jsme šli k němu, uvařit si jídlo, jak typické pro naše rodinné znamení. Posloucháme hudbu v nejvíc krásném bytě, o kterém sním už od patnácti. Někdy před půlnocí nastane trapné ticho na sedačce, která byla před lety vystavena v Miláně jako produkt roku. Sbírá odvahu a políbí mě - čti prolomí přehradu plnou vášně. Ten proud se zastavuje někdy za hodku a půl, kdy mám nohy ve vzduchu a řvu na celý jedenáctý obvod. Nespíme. Pořád se objímáme. Ráno sice typicky rychle odbíhám, ale on... Nikdy nezapomenu, jak na mě volá jméno v cizím jazyce z kuchyně a pak stojí v nejvíc sexy boxerkách uprostřed toho krásného bytu, díváme se na mě těma ohromnýma očima a trvá na tom, že si napíšem. Napsali jsme si, byli v největším muzeu v Evropě a dnes jsem se opět probouzel v jeho náručí. Jeho kámoš, ještě hezčí kluk, mě sice trochu znervoznil (stejně jako jeho krásná zadnice, kterou jsem omylem potkal na záchodě, když jsem nevěděl, že tam je), ale neni mi 15, nežárlím, nenárokuju si ho, netlačím. Trochu mi dochází, že strašně kouří, nemá peníze a asi možná dost pije, nevím, ale je mi s ním krásně, jsem s ním štastný. On snad se mnou taky.
V práci se to nezměnilo. On je fakt kretén, ale je to jiné, není to v Česku. V ČR bych si ho zavolal do zadečky, byl upřímnej, nahnal ho do citové pasti a pak vyložil karty. Ale tady? Tady to neumím vyjádřit, nevěřím si tolik a hlavně mě, kdyby náhodou, nesmí vyhodit. Víme kolik měsíců je napsáno ve smlouvě.... Zkusím se usmívat, musím se snažit (nově!!!, na to jsem v Praze už úplně zapomněl) a jeho přecházet, ignorovat a dělat, že je svět úžasný, jako španělská stážistka. Jenže já už se na Zoufalé manželky nedívám, sorry.
Co jsem v zahraničí uvědomil?
Že když seš na to sám, neužiješ si to, nedotáhneš to a nemáš z toho takovou radost. Z ničeho.
Že mám ohromný štěstí na lidi a že vše je vlastně o lidech. To ostatní jsou jen formality.
Že je sice fajn, když člověk umí uvařit jídlo, je ale třeba se ptát, zda jsme opravdu hladoví. Tisíckrát měř a jednou řež.
Že se všechno vždycky provalí. Nemá cenu nic tajit. Akorát to žere čas a svědomí.
Že musím ještě více naslouchat nejen vlastní intuici, ale i lidem. Začal jsem být apatický, ale milé formální řeči lidí většinou reprezentují jejich největší touhy. Když o něco prosí, většinou to chtěj na 100 % a dožádaj se toho.
Že jsem citlivka, která brojí hned když někdo vytasí nůž. A to si chce jen nakrájet chleba... Já už ale střílím...
Že vím, jak funguje svět médií, marketingu, jací jsou lidé a jak se chovají, ale nikdy jsem to ještě nevyužil v praxi...
Chce to ještě více užívat si okamžiků, pořád hledám hloubku, ale novým městem proplouvám, jako ty krysu, co v ní žijí. Musím se dokonale naučit na test, jinak si můžu pomalu balit kufry. Pořád myslím na bývalou práci, pořád přemýšlím v jakém oboru pracovat, kolik si tam vydělám a co z toho zaplatím. Měl bych spíš myslet na to, na co můžu myslet jenom v mládí.
Užívejte si pre-digitální dobu. To co přijde bude jenom horší.

Jeden měsíc

1. srpna 2017 v 12:46 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
První velký zlom přichází na den přesně po jednom měsíci života v zahraničí. Zatímco si v hlavě rýsuju nový pražský život, porovnávám Londýn s Prahou, uvědomuju si, jak moc dobře jsem se tam měl, nechávám se okouzlovat místním systémem, atmosférou, lidmi a uvolněností, čas běží jako voda. Jazyk se zas tolik nezlepšuje a to možná proto, že místo, abych studoval chodím ven, zažívám tři románky a pracuji.
Když mi šéf řekl, že mu přijde, že se nesnažím tak jako na začátku, měli jste vidět mou reakci. To jsem taková citlivka? Vážně jsem si o pauze otevřel google a hledal jiné stáže? Vážně jsem zmobilizoval Slovenku, Designéra i slečnu z Marseilles, aby mi pomohli a dali info? Vážně po jednom výstřelu přijíždím s tankem? Je to urážlivost? Zbrklost? Horká krev? Temperament? Nevím, každopádně jsem zkoumal vlastní pocity a reakce. Krom toho, že mě mé snobské-namyšlené-rozmazlené já našeptávalo věci typu, je to buzerace jako na brigádě v patnácti a to přeci nemáme za potřebí, je to pitmoučkej šéfík, který potřebuje rozkazovat, aby měl ego v klidu, tohle říká všem, nezáleží mu na tobě, je to jen jeho způsob motivace, neber si to osobně, přitákavej ať si myslí, že ho posloucháš. Tohle všechno jsem měl v hlavě, která připomínala přeplněné akvárko barevných rybiček.
"Tady nejseš na prázdninách, je to úžasné město, pracuješ ve skvělé čvrti, máme skvělý business. Užívej si to naplno! Tohle bude nejlepší část tvýho života, budeš na to vždy vzpomínat!"
Najednou jsem si říkal, jaké by to bylo žít jen z grantu a nepracovat tady, jaké to bylo pracovat jinde zadarmo, zvládl bych to? Najednou mě napadlo vzít ještě více práci snů v Designbloku a vrátit se do Prahy s tím, že oficiální důvod by byla "práce snů" (jenže to bych pak už nikdy neskončil). Najednou si říkám, že až se vrátím budu studovat. Je to tady drahé a já si uvědomuju, jak moc zbytečně jsem v Praze šetřil. Designér měl pravdu. Nic nepotřebujeme, jen víno, sex a lidi. Ta myšlenka, odejít, nějak to tu pořešit, mě docela láká. Jíst jen suchary a chodit po muzeích, číst knížky v parku a jen tak se poflakovat. Jenže, řekl bych to všem nebo bych lhal? Vážně přijedu do Prahy a řeknu, že jsem co já vím, změnil taktitku společnosti? Vrátím se jako marketingová hvězda? Nebyl sem to už v Praze, když vychází ten rozhovor?
Uvědomil sem si několik věcí:
- dojíždět z předměstí 20 minut vlakem do centra je luxus (takže se asi vážně odstěhuju na zahradu a z parties budu jezdit Uberem místo 905)
- utratit 6 000 měsíčně za jídlo je děsně málo!
- mít práci s teplými zdravými obědy zadarmo je sen!
- studovat zadarmo je sen
- mít veřejné knihovny na každém metru je sen
- přejít centrum za 20 minut je sen
- až se vrátím asi fakt založím tu značku se Sochařkou
- až se vrátím, zkusím si práci ve výzkumu, korporátu a reklamce, jen tak, pro zábavu
- až se vrátím, budu freelencer, budu přednášet a budu bydlet sám
- nevrátím se
Prý se nevrátím, prý se zamiluju a prý je to strašně město pro mě. Prý vypadám jako místní.
Když jsem se v sobotu probudil a Blíženec mi napsal, že je v Londýně, docela rychle jsem se probral. Překvápka mám rád, ale on si nevzal ani sprcháč, neměl hotel a když si ho konečně koupil a já stál nahatej v koupelně, přišel recepční, že je to pokoj jen pro jednoho. Ten můj face :D Jel jsem s kamennou tváří ve dvě v noci z "no-go" zóny a vystoupil na špatný zastávce, protože to chceš! Chce být na holky, pak přijede za mnou s tím, jak je nadrženej, stejně si to nerozdáme místo toho tady loví jiný kluky na grinderu? Bože to je takovej kretén, že fakt nechápu, že jsem s ním přes rok spal. Dneska s ním jdu na památky spíš jen tak z povinnosti. Posledních pět dní bylo tak náročných, jsem unavený.
Románek s Čínským investorem skončil, stejně jako s panem Politickým. Advokát je fajn, ale nevím, kam dál to rozvíjet.
Telefonát s Dylanem byl strašně příjemný. Pořád mám pocit, že tak klouzáme po nedůležitých tématech, připadám si jak na schůzce v korporátu, ale vlastně proto ho mám rád a proto se kámošíme. Jsme každý trošku jiný a obohacuje nás to.
Až Blíženec odjede, dám si pauzu od kluků, budu se věnovat jazyku a možná zase bouchnu do stolu a dám vypověď. Potřebuju systém, cíl a uklidnění.

Kam dál