Nezapomenutelné, vzrušující a alergie na Prahu

9. února 2018 v 15:24 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky

První únorový víkend. Zase jedno z těch vyhoupnutí se nad rozbouřeným oceánem mého příběhu.
Nějak přirozeně jsem během podzimu řekl, že jedno vystřelení na měsíc za měsíc ze mě přece neudělá chodící trosku tak, jako se stává z Business Animal nebo módního baristy, co trpěl akné a vaří kafe pod mou první školou. Zatímco jsme si party na jihu Francii užili jen s vínem, v Nizozemí mě můj Bear-daddy překvapil něčím, co mi podal do ruky a já to v reflexu polknul. Leden tedy máme za jedna. Dva týdny na to, viz minulý článek, jsem u Brazilce doma a v jednom z nejznámějších gay klubů se mě zmocňuje supermoderní látka, o které se na českém internetu dočtete jen na wikipedii. Ani nvm jak k tomu došlo, víkend se blížil a já měl pozvání od Mexičanky. Vypadalo to, že to bude oslava nějakého klučiny v disco klubu. Nakonec posílá odkaz na techno-house party u výstaviště na okraji města a já na pomoc povolálám jak jinak než Brazilce. Kupuju víno, otevírám dveře. Není sám. Z milého Itala se nakonec vyklube velmi příjemný společník a mě dodnes vrtá hlavou, co ti dva spolu mají.
Brazilec naštěstí nemá žádné drogy a tak si v ohromném klubu, který připomíná cirkusový stan dělíme u stolečku můj suvenýr z podzímního Concretu. Zatímco startuju, potkávám Mexičanku, její kámošky a přivádí i Angličanku. Několikrát za večer se s nimi střetnu, společně tancujeme, je to super. Brazilec s Italem pořád odskakují na cigáro, nejsem si jistý zda se baví, mě strašně baví hudba. Trochu cítím, jak mě unavuje alkohol, ale všechno si v podstatě pamatuju. I to jak se s Mexičankou střídáme na sympatickém mladíkovi, který nás vysadil a my tak trsali nad hlavami všech ostatních.
Ráno. Po dlouhé době zase ráno, které jen tak zapomenu. Vracíme se všichni tři a mě je jasný, že na tý mini posteli to nebude jen tak. Ital působí nervózně. Mám trochu pocit, že mu překážím. Děláme si srandu a tak najednou všichni ležíme na zemi. Asi je tam na ně moc světlo, ale k mému překvapení se nic neděje. Najednou se odebíráme do ložnice a jdeme si lehnout. V trenkách a triku cítím, jak mi tam dole pulzuje, Brazilec mě hladí a Ital hladí Brazilce. Velmi pomalu, opravdu velmi pomalu se postupně začínáme navzájem hladit. Jsme provázání a já s hlavou zaplavenou serotoniny ztrácím přehled o tom, čí je čí ruka a který úd komu patří. Nicméně se najednou dostaneme do polohy, že máme s Italem oba jedno oko zakryté a tím druhým an sebe koukáme přes chlupatou hruď Brazilce. Hladíme se intenzivněji, vidím jak se klepe, mám všechno pod kontrolou a užívám si jeho nadrženosti. Díváme se na sebe jedním okem. Chceme se. Je to tak strašně silné, mám úplně pocit, že je jako nadržený psík. Dokonce tak občas někdo z nás tří vyjekne. Nakonec se líbáme, masturbujeme. Brazilec se udělá a show končí. Kamera, klapka, koupelna. S Brazilcem se myjeme. Vracíme se do ložnice. Lehám si nahý na postel a v tom se Ital zvedá a obléká si tričko. Mám pocit, že se svět zastavil Tak krásné tělo. Prostě zírám. Je jak z reklamy. Navíc vypadá, že je mnohem vyšší. Ehhh... Chvilku jsem prostě mimo. Pak si uvědomuju, že jsem stále nahatý. Brazilec vleze do postele. Usínáme.
Po probuzení si všímáme, že Ital zmizel. Cítím, že strašně smrdím. Nějak mi to nevadí. Loučím se, jdu na procházku a procházím se nejznámějším parkem ve městě. Jdu na malou snídani a platím stravenkami. Přijíždím domu, důkladně se myju a píše mi Žid. Prý má volný byt od kamaráda někde v centru (2 minuty od toho, kde bydlí Brazilec) a že bychom toho měli využít. Navrhuje film, dlouhé mazlení a nenáročný sex. Nějak mi to přijde ideální a tak se po 50 minutách válení opět oblékám vracím se.
Dům a byt, ve kterém jsem se najednou ocitl byl asi tak krásný jako tělo sympatického Itala z rána. Mám pocit, že všechna mé já v mé hlavě dojatě tleskají. Já vím, že je to jen krásný byt, ale prostě mi to přijde děsně super. Jenom tvar a systém topení mě zdržuje v předsíni, zatímco on v trenkách pobíhá v le salon. Na sedačku by se vešli všichni hosté Jana Krause. Nad mramorovým krbem dominuje zrcadlo a za zelenými křesly visí mohutné těžké závěsy. Přesně tady bych chtěl žít. Nakonec jdeme do jeho ložnice, které je nalevo na konci uličky v pravém křídle. Vysoké stropy, vlastní koupelna. Jsem trochu omámený a utahaný, sex je fajn. Oceňuji spíš mazlení. Nakonec někdo přichází. Zatímco na mě sedí, volá na nějakého Victora, kterému očividně dochází, co se děje. Nakonec to ukončí smíchem a bouchnutím dveří. Pomalu se oba chystáme na další program. Jeho čeká večeře s přáteli a já mám jít za Slovákem. Zatímco se převléká a utíká do kuchyně, já si hraju s peřinou a telefonem. Najednou slyším, jak mě volá. Už jsem oblečený, na odchodu a jdu za ním do kuchyně. Není sám. U stolu sedí jen v šortkách oblečený... já nvm, třeba nejkrásnější muž na světě, je tam ten Victor.... prostě i přes velikou únavu mě mrazí, mám husí kůži a nevím, zda se mám dívat do těch hnědých očí nebo na sixpack. Konverzaci ale zvládám na výbornou. Jíst s nimi odmítám, nějak mám pocit, že toho všeho úžasného už stačilo. Opouštím palác krásy, dávám si zapečený quiche a přemýšlím, co se všechno stalo.
A přitom to byl teprve začátek. O 30 minut později mi otevírá Slovák, těším se na milý večer s vínem ve dvou, když v tom vstupuju do druhé místnosti a tam je jeho 5 kamarádů a přítel. Točíte to? Mám chuť vyprsknout smíchy, ale ovládám se. Celé mi to přijde jako neuvěřitelná prdel. Nakonec mě baví mluvit se studenty prominentní školy o tom, jak strašné je vítězství Zemana. Nakonec jsem pověřen výběrem party. Zatímco se oni docela slušně opíjí a já stále balancuji mezi unaveností a opilostí, vybírám nějaký disco klub s techno-room. Ze začátku to vypadá děsně, ale nakonec se to rozjede a ten milý kámoš se ke mě velmi má. Líbí se mi a sám Slovák mi nakonec dává pokyn, abych ho balil, nvm co. I přesto, že si hraju s tím milým klučinou, který podle mě neví, kde je a co dělá, on si hraje s prsama své kamarádky, která je jak reklama na Československo. Do toho všeho mi asi 15letý černoch sahá na zadek. Rozhlédnu se kolem a koukám, že tu nejsme sami. Se Slovákem se ale moc neumíme udržet a párkrát si připomenem, co mezi námi je. Brzdí nás až přítomnost těch dvou.
Jedu na předměstí nočním busem a jdu pěšky mrazivou nocí. Spím 14 hodin. Jsem nastydlý. Nakonec v půlce týdne chytnu krutou angíny a bolest oka. Jsem tři dny zavřený doma a spím.
Nahoru, dolu. Nahoru, dolu.
Jakákoli myšlenka na Prahu mi přijde úplně mimo. SOFFA má nové logo a pořádá kurzy za tisíce. ELLE ocení designéry v CAMP a Zlínačka chce psát o HCI designu. Proč mám chut na psat si na Facebook: Češi, jste tak trapní!
Je to ze mě cítit a dokonce i drsná business buznička to cítí a vidí, že je to citlivé. Proto dostávám další privilegium a nemusím dělat roční uzáverku a vyhodnocení, jsem přeci ted v zahraničí. Myslí si, že se vrátím a budu na plný úvazek táhnout za jeden provaz. To se ale nikdy nestane, protože já nechci pracovat v marketignu a pokud studenti prvního ročníku na Royal Colledge stále nebudou vědět kdo jsme a co děláme, nebude pro mě Designblok nikdy tak sexy jako pouhé bytí v této metropoli.
Radši budu obrovská sračka v Londýně, než obrovská hvězda v Praze.
Londýn mě moc baví a to i bez televizí, šéfkách ve Forbes a sexu s designéry.
 

Camera, akce, vzrůšo

6. února 2018 v 12:02 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Návrat do světa korporátních kanceláří je brán s nadsázkou a není to jako v ČR. Místní jsou laskaví, srdeční, nepospíchají a stres je sprosté slovo. Nadšení z office života bylo doplněno design weekem a dotykem luxusu, smetánky a dalším vzrušujícím zážitkem, tentokrát v hotelu Merionet. Tolik Pražské! Ten úžas dozníval dlouho a přerušily ho až volby. Ty jsem řízeně vystřídal party, která byla asi nejdivočejší, co jsem kdy zažil.

Po chvilce klidu přišly volby, které z ČR udělaly nasraný národ bez jasného směřování a já na dva dny porušil své předsevzetí. Opět jsem se totiž díval na Facebook, komentoval a neodpustil si status upravující vše na pravou míru a nezapomněl jsem to podložit faktem, že jsem o Zemanovi psal diplomovou práci a tak jsem tedy velice kvalifikovaný mluvit o výsledcích voleb. Do národa buranů se vracet nechci. A děsí mě, že nemusím.

V pátek jsem na vernisáž nešel. Možná mě bolelo v krku, možná se mi nechtělo setkat se slečnou trapnou, protože by mohla kolegyni prokecnout, že mám ještě jednu práci. Vůbec jsem si to neuvědomil, nějak se na to nikdo neptal a mě docela baví mít tři platy a divoký život, Jsem vlastně takový digitální nomád. Docela by mi to sedlo což? Sedět v pondělí v kanceláři v polobotkách a v sobotu v noci být v propoceném triku opřený o špinavou zeď a nechat se líbat krásným Belgičanem. Camera, akce, vzrůšo.

V sobotu jsem se nasnídal a zase usnul. Potom chvilku pracoval, učil se jazyk a nakonec jel za Brazilcem. Nechtěl jít na party a zatímco já si bez váhání hledal někoho jiného a psal jsem Redaktorovi a Mexičance, on nakonec jít chtěl. Pouštíme si hudbu a on se obléká. Je to můj nový Dýn? Léto 2013 to připománá silně, akorát nic necítím. Nakonec vytahuje papírový sáček plný malých krabiček. Tráva by mě nepřekvapila, ale prázdná *krabice*, kde prý došla extáze mě zaráží a když začne mluvit o něčem, co jsem v životě neslyšel, začíná mi docházet, že to není úplně v pořádku. Cítím, že má stabilita mu prospívá, navíc mám víc času a na mé poměry se mu můžu věnovat a třeba i přijet po party, když to odeznívá a může mít o samotě depku. Každopídně 2BC je jediné, co máme a já, po pečlivé rešerši, neváhám ochutnat. Máme toho strašně málo a způsob podání připomíná laborky z chemie. Nakonec to polkneme a jdeme na party. Těsně před zabouchnutím dvěří, vyjekne, koukej co jsem sem našel a dává si to do pusy. Co to je, ptám se s nažazeným čelem. LSD. Myslím, že má morálka dost upadla od doby, co jsem v zahraničí, ale tohle mě dost probarlo. Tyvole! To ne snad! To je moc. Dlouho na něj zírám, jenže co mám dělat, když už si to vzal. Pronáším moudra o tom, že se to nemá kombinovat, ale prd na plat. A to ani nevím, že si za další tři hodiny vezme kouli.

Jdeme tam pěšky a on mi spíš přijde jako opitý Tymis z prosince 2014, zatímco tohle je lsd z ledna 2018. Juchá, ale je ovladatelný. Vstup do klubu není jen tak. Nakonec procházím, jsme tam brzy, ale já si v tu chvíli stejně myslím, že je tam málo lidí. Vodka rebull. Červená světla. Gayové. Hudba je fajn. Moje minimal berlinské tehcno to není, ale na to asi ani nemam náladu. Už už jdu k němu, že to bylo málo, že bych si vzal jen malinko koule a v tu chvíli. Čas se zpomaluje, ale ještě si to neuvědomuju. Cítím horko v hlavě a slyším vnitřní hlas: ajajaj, tohle není normální, horko v hlavě známe moc dobře, tady nám něco začíná! A skutečně. Oproti extázi má tohle zvláštní účinky. Pomalu se mi rozpouští realita. Hudbu i barvy vnímám velice silně a mám nějak pocit, že to všechno prochází mým břichem. Tančím a velice detailně pozoruji DJ a všechny kolem. Mám pocitm že je všechno propojeno. Je mi krásně. Klasicky jsem plný energie a odpojen od těla, bolesti, pocitu vedra, chladu. Nemám pojem o čase. Stále se party nerozjela, klub není plný, je něco po půlnoci. Já jsem ale v trochu jiné dimenzi. Občas se s Brazilcem sejdeme, posedíme, ujistíme se, že je druhý v pořádku. Začnou hrát WhoMadeWho, cože je hymna Deisgnbloku a mě to vrací do Prahy. Tohle miluje má šéfová, vysvětluju Brazilci.

Je mi vedro. Už se více soustředím a všímám si těch, co tancují kolem. Oční flirt mě baví, ale zatím nic vážného. Všímám si kamarádských skupinek a pohledných mužů, kteří koukají, kdo dnes přišel. Velmi mi to připomíná Vila. Půjde zas Tymis kolem a řekne některému z nich, že se mi líbí? Tymis je v ČR a pokud chci někoho sbalit, musím na to jít sám. Já tu ale nikoho balit přece nechci, jsem tu kvůli hudbě. I tak se ale dívám. Někdo mi fouká na krk. Otočím se. Otačím se zpátky a začínám se červenat. Asi *nejvíc cute* je nejpřesnější výraz pro sympatického Belgičana, který se mnou chvíli tancuje, hovoří a jdeme pak dál do chodby, kde se více slyšíme. Camera, akce, vzrůšo. Moc jsem nemluvil, byl jsem dál než normálně, slov bylo ale potřeba jen pár. Líbal vášnivě. Líbil se mi, chtěl mě. Nebylo kde. V tu chvíli jsem ani neřešil, že je škoda, že tak milý kluk, se kterým je svět mnohem krásnější, jede na víkend do metropole jen aby si užil, doslova. Dal mi instagram, vášnivě mě líbal a odešel. Petite salope! Napsala Mexičanka do Messangeru. Pětiminutový románek skončil tak, jak začal a já si z něj odnáším nového followera a úsměv.

Hele tohle je muj kamarád, seznamte se. Před pár lety prodal 100 bitcoinů a dneska je milionář. To mě taky dostalo.
Pocit laskavosti se nedostavil. Nemám mazlivou a nějak mám pocit, že se moc nemůžu usmát. Silou vůle si to užívám, jo baví mě to, ale není to extáze. Mám pocit, že je to tu živočišné, funguje tu psychologie davu i přirozeného výběru. Lidí už je míň. Najednou chci někoho sbalit a i když se nabízí spousta z nich, nikdo mi není dost dobrý. Začínají mě bolet nohy, několikrát jdu na záchod. Nakonec se loučím. Přijíždím domů a mám radost z toho, jak se o sebe starám. Převléknu se, očistím si obličej, vyčistím zuby a jdu doslova spinkat. Probouzim se kolem oběda a je mi dobře.

Mobil drnčí. Píše ředitelka, vytahuje mě na výstavu a já zažívám krásnou neděli. Večer se zastavuju u Brazilce, kontruluju zda je ok, hladíme se, odcházím.

Víkend končí a já mám krásné pocity. Po příjezdu domů udělám hodně práce a usínám s největší spokojeností.

V hlavě mi zní otázka: Užíváme si, je to krásné. A dál? Smysl života je ehm v čem? Ve 25 jsem přece mladý ne? Nebo je to to nejplodnější období, ve kterém bych měl psát přelomové knihy a zakládat startupy?

Žiju na 1000 %. Víc neumím. Sorry.


Skleničky, hotel, design a Voque. Zase

25. ledna 2018 v 13:51 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Tentokrát útžkovitě, trochu poeticky....

Z niceho nic jsme seděli v lobby se dvěma židlemi za sklem, u umělého rybníčku pod 300 kilovým lustrem, kde si z nás armáda českých hostesek udělala srandu a místo bílého vína servírovala dvě deci Becherovky. Tebe otravovala asistentka z Plzně a mě tvým šéfem najatá 50ti letá PR manažerka z Anglie. Seděli jsme tam asi hodinu a půl, prošvihl jsem oběd i komentovanou prohlídky. Nevadí, stálo to za to. Nikdy na to nezapomenu. Na klidnou, pomalou a silnou debatu. Stejně jako na skleněný flashdisc.

Rozdíl mezi náma z kanclu a těmi chudáky z retailu je zase cítit. Po čtyřech letech se vrácím do open space kanceláří a řeším fitka, teambuildingy a obědy. Je to sice u vítězného oblouku a excel mám v angličtině, ale zbytek je stejný jako v první práce v oboru v roce 2013. Protože už je to podruhé, nestresuju a užívám si to. S každým krokem, doslova. Čas se zastavuje jen ve chvíli, kdy během obědové pauzy projdu kolem skupiny stejně starých mladíků a v košili, polobotkách a kabátu si vedle Nike-Air, joggings a kšiltovek připadám moc nedoknutelně.

Jdu ulicí naproti kongresovému paláci. Klapou podpatky, šála vlaje ve větru a já mám pocit, že jsem to zase já. Bylo to totiž před chvilkou, co jsem šel po měkkém koberečku ze zlatem obloženého výtahu obrovským lobby směrem ke dvěřím. Jakoby tam stály kamery. Jakoby tam za sklem byl štáb. Jakoby každý můj pohyb byl napsán ve scénáři. Ta chvíle, kdy projdu čtyřmetrovým skleněným vstupem a opodál stojící černoch zvedne oči od mobilu a začne si mě prohlížet, zatímco si před jedním z největších hotelů v Evropě zapínám kabát a je něco málo po půlnoci, ta chvíle je z nějakého důvodu tak silná. Zapínám poslední knolfík a probodávám ho pohledem, všechno je všem naprosto jasné a já se dávám do rázné chůze. Jdu ulicí naproti kongresovému paláci. Klapou podpatky, šála vlaje ve větru a já...

Jo! Jo! Mám bezdůvodnou radost, zdá se. Jdu velmi rychly, opravdu rychle. Opět proudím metro džunglí a bezdomovec hraje, je mladý, hudba je krásná, je to žena, hraje na housle, slyším oblíbenou skladbu, je to Vivaldi! Ach, mezi ozvěny podpatků, kábaty a rtěnkami slyším svou oblíbenou skladbu, jsem silny, krev mi proudí celým tělem. No jasně, serotonin totž doznívá a pohání. Tahle sinusoida, kdy Prahu střídá metropole a staré je nahrazeno ELLE JAPAN, redaktorkou Voque NY a Press Lounge International. Mám z toho radost, ale stydím se to sdílet a říkat to nahlas, abych nevypadal jako nabubřelej namyšlenec. Každopádně mám radost. A to i přesto, že stejně jako v Praze, ani tady nejsem na těch nejdůležitějších profilech a instastories. O to přeci nejde, říkám si s rádoby dospěláctvím a kašlu na to, co si myslí. Jaem svůj, přiznávám se k trapným scénkám z dětství, přejídám se úžasnou kachnou, směju se. V jedenáct večer přichází upozornění, jsem označen, usmívám se, ale neautorizuju. Nejde přeci o lajky. Šlo o to si sáhnout, být u toho když rozbaluje dárky Hermés, formuluje trendy pro 2018 a fotíme se s italským designérem roku. Mé antikomerční já nechápe, ale tohle je prostě Paříž. Pardon...


Praha se občas ozve a nepatřične zatleská.
Špatně mířené lichotky jsou milé, zvláště od těch, co mě na studiích přeřvávali a opisovali ode mě. Vrátit se do místnosti plné pražské smetánky se můžu ale jen s vidlema od krve a nebo s investorem v posteli (ideálně s tím z Bruselu). Ve složitém světe jsem si našel terasu plnou slunce, piju víno a nehodlám se ho vzdát jen proto, abych se hádal v pražských hospodách a bojoval za liberální demokracií. Jedna věc se hodně změnila. Už to není zkoušení, živoření a přežívání turisty z východy v metropoli, já t začínám žít ten samý život, co v Praze. Rozhovory s designéry, press preview, VIP, šampaňské, sex, média. Já se skoro až bojím vzít do ruky tužku a kreslit sny na další dekády. Bojím se, že se zase splní.

A teď k věci...
Dokonale mluvit, zazářit na pozici a dostat být tu na HP. Dostudovat tady, přestěhovat se do centra. Změnit si občanství, skončit v Designbloku. Chci to? Není ten závan pocitu výjimečnosti jen dotek designu kam patřím? Není náhodou design tady? Tedy, hlavně tady? Budu dál pít kávu zadarmo a jíst čokoládičky nebo na sobě začnu makat? Vyděsí mě vítězství Zemana a vrátím se zachránti ČR před populismem?

PS: No a můj seznam se rozšířil. Spal jsem s japonským novinářem. Ten večer byl krásný a strašně jsem ho chtěl. Jsem nadržený no... Byl to ale zážitek prostě! Tak co...

 


Office live, uvědomění a snaha prostě být

25. ledna 2018 v 13:15 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Z mého života i Tumblr se vytratila zelená barva.
Naučil jsem se žít evropský sen, daleko od opravdových kamarádů v bezpečném exilu na březích řeky plné kultivovanosti.
Přestal jsem se smát malosti, hlouposti a omezenosti průměrného Čecha a začal vzpomínat na krásný život ve stověžaté Praze, poloprázdné kavárny s kvalitní kávou a nekonečná rána se slunečními paprsky v posteli.
Konečně jsem se přestal brát tak vážně, místní mě nakazili svou zdvořilostí a nastavením mysli.
Jsem blíž sám k sobě a přitom stále daleko.
Vím, že nemám bojovat, přestal jsem plánovat, hlavu i telefon vypínám stále častěji a je to snad poprvé co od gymplu cítím takový ten vnitřní klid.
Daří se mi nebýt na sociálních sítích a přitom jim stále rozumět.
Hojím si duši, kterou jsem devastoval honbou za uznáním.
Nakonec jsem doběhl až do obrovské kulturní metropole a začal tady bydlet, pracovat, bavit se a žít.
Má touha vše vysvětlovat, vytahovat ostatní z jejich myšlenkových pochodů a brát je na moje názorové výlety je nejen vyčerpávající, ale především zbytečná. Tahle mladická naivita je neuvěřitelně silná, mobilizující a oceňuje jí každý CEO, protože to přece vždycky osvěží firmu. Já tohle pomalu ztrácím a i když jsem se toho strašně bál, vnímám to nyní jako tichou transformaci za dospělejší já.
Najednou bych se chtěl vrátit do Prahy a jít ven s těmi, kteří sice v hurikánu velkých činů a siláckých řečí tolik nezazářili a moje pozornost se časem ubrala jinam, ale jejich přesvědčení, odvaha a vytrvalost mě navždy uchvátila. Nyní jsou mými vzory.
Hledání rovnováhy asi nikdy neskončí. Už ale nehledám rovnováhu mezi underground party jen pro zvané a kampaněmi na širokou cílovkou, mezi prací a studiem a ani rovnováhu mezi přátelstvím a láskou. Nyní je to spíše hledání rovnováhy mezi altruismem a hédonismem. Mezi tím, zda dva předchozí pojmy používat, nebo vysvětlovat, co znamenají. A podle Francouzů je úplně nejlepší těmi pojmy být a naplňovat jejich význam. Někdy je totiž nejlepším způsobem jak zhmotnit nějakou myšlenku nebo názor prostě být. Být tím, co říkáte a co si myslíte. Já to ještě nejsem, ale jsem blízko.
Mám pořád strach, přiznávám. Těší mě, že vím, že ho mám, ale nejsem si vědom z čeho přesně.
V metropoli se cítím bezpečněji a svobodněji.
Myslím, že si budu muset jen vybrat jeden ze sociálních statusů, který zavře hubu mému egu, ambicím i altruismu.
Studovat budu dlouho a ten francouzský kabát, co jsem si v Bordeaux koupil, ten budu nosit do konce života.
Proč měnit Prahu, když už jeden Berlín existuje? Proč investovat do digitálu, když nás tolik ničí? Proč platit za posilovnu, když nemusíš vysedávat v kanclu?
V kanclu nakonec vysedávám často a rád (!) Nová smlouva, která je nakonec jen na oko a já po dohodě s miláčkem HR můžu chodit ve srovnání se starou prací o 2,5 hodiny dřív domů, jo ta mě baví. Pozuruju, jak jsem stydlivý, ale ostatní jsou strašně milý a tak dostávám čokoládičky, milé pozdravy a pozvánky na jídlo. Opar mě drží daleko od flirtování, ale už mám vytipováno, ke komu se opilý na firemním večírku radši nepřibližovat nebo bych mohl skončit velice vzrušen. Zatímco mi drsňáci z Prahy dávají najevo, jak jsem pro ně naivní, moc hodnoučký a jemný, já si nakonec s střemi jazyky, zlatým CV, dvěma tituly, belgickým byznysmenem a francouzským hercem v posteli, přijdu docela powerfull. Nepospíchám, dělám všechno pomalu, pozuruju a neplánuju. Jsem spokojený, všechno si začíná sedat a já se usmívám.

Passion Driven Persona

19. ledna 2018 v 21:57 | pan Nedostižný |  mé myšlenkové pohnutky
Z mého života i Tumblr se vytratila zelená barva. Naučil jsem se žít evropský sen, daleko od opravdových kamarádů v bezpečném exilu na březích lidnaté řeky. Přestal jsem se smát malosti, hlouposti a omezenosti průměrného Čecha a začal vzpomínat na krásný život ve stověžaté Praze, poloprázdné kavárny s kvalitní kávou a nekonečná rána se slunečními paprsky v posteli. Konečně jsem se přestal brát tak vážně, zdejší mě nakazili svou zdvořilostí a nastavením mysli. Jsem blíž sám k sobě a přitom stále daleko. Vím, že nemám bojovat, přestal jsem plánovat, hlavu i telefon vypínám stále častěji a je to snad poprvé co od gymplu cítím takový ten vnitřní klid. Daří se mi nebýt na sociálních sítích a přitom jim stále rozumět. Hojím si duši, kterou jsem devastoval honbou za uznáním.
Nakonec jsem doběhl až do obrovské kulturní metropole a začal tady bydlet, pracovat, bavit se a žít. Má touha vše vysvětlovat, vytahovat ostatní z jejich myšlenkových pochodů a brát je na moje názorové výlety je nejen vyčerpávající, ale především zbytečná. Tahle mladická naivita je neuvěřitelně silná, mobilizující a oceňuje jí každý CEO, protože to přece vždycky osvěží firmu. Já tohle pomalu ztrácím a i když jsem se toho strašně bál, vnímám to nyní jako tichou transformaci za dospělejší já. Najednou bych se chtěl vrátit do Prahy a jít ven s těmi, kteří sice v hurikánu velkých činů a siláckých řečí tolik nezazářili a moje pozornost se časem ubrala jinam, ale jejich přesvědčení, odvaha a vytrvalost mě navždy uchvátila. Nyní jsou mými vzory.
Hledání rovnováhy asi nikdy neskončí. Už ale nehledám rovnováhu mezi underground party jen pro zvané a kampaněmi na širokou cílovkou, mezi prací a studiem a ani rovnováhu mezi přátelstvím a láskou. Nyní je to spíše hledání rovnováhy mezi altruismem a hédonismem. Mezi tím, zda dva předchozí pojmy používat, nebo vysvětlovat, co znamenají. A podle Francouzí je úplně nejlepší těmi pojmy být a naplňovat jejich význam. Někdy je totiž nejlepším způsobem jak zhmotnit nějakou myšlenku nebo názorem, nebo prostě být. Být tím, co říkáte a co si myslíte. Já to ještě nejsem, ale jsem blízko.
Mám pořád strach, přiznávám. Těší mě, že vím, že ho mám, ale nejsem si vědom z čeho přesně.
V metropoli se cítím bezpečněji a svobodněji.
Myslím, že si budu muset jen vybrat jeden ze sociálních statusů, který zavře hubu mému egu, ambicím i altruismu.
Studovat budu dlouho a ten francouzský kabát, co jsem si v Nice koupil, ten budu nosit do konce života.
Proč měnit Prahu, když už jeden Berlín existuje? Proč investovat do digitálu, když nás tolik ničí? Proč platit za posilovnu, když nemusíš vysedávat v kanclu?
V kanclu nakonec vysedávám často a rád. Nová smlouva, která je nakonec jen na oko a já po dohodě s miláčkem HR můžu chodit ve srovnání se starou prací o 2,5 hodiny dřív domů, jo ta mě baví. Pozuruju, jak jsem stydlivý, ale ostatní jsou strašně milý a tak dostávám čokoládičky, milé pozdravy a pozvánky na jídlo. Opar mě drží daleko od flirtování, ale už nyní mám vytipováno, ke komu se opilý na firemním večírku radši nepřibližovat nebo bych mohl skončit velice vzrušen. Zatímco mi drsňáci z Prahy dávají najevo, jak jsem pro ně naivní, moc hodnoučký a jemný, já si s střema jazykama, zlatým CV, dvěma tituly, belgickým byznysmenem a francouzským hercem v posteli, přijdu docela powerfull. Nepospíchám, dělám všechno pomalu, pozuruju a neplánuju. Jsem spokojený, všechno si začíná sedat a já se usmívám.
Bývám dost nadržený, chtěl bych na zas temnou party, nosit jen oblečení z COSu a mít cool Instagram. Půlce mého já to přijde dětinské. Druhé jako supr nápad.
Kdybych se ted měl vrátit do Prahy, budu super incognito, bydlet v centru, nejíst, oblečení si šít nebo kupovat od studentů, byl bych děsně underground a potichu. Hodně bych si vybíral a jedl bych hodně luštěnin. Byl bych asi nakonec svuj, ale musel bych žít s business Animal a jakkoukoli příležitost ke zpochybnování života zaplácnout arty VIP akcí na kampě. Díky jazykové bariéře jsem zjistil, jak ohromnou moc mám, že umím česky. Až budu zpátky budu si užít hovoření! Ted živoření!
Čauky

Kam dál